Brusel zasel vítr a sklízí…Brexit. Společná Evropa má ale stále šanci.

Výsledky referenda o vystoupení Velké Británie z Evropské unie by měly být pro představitele EU posledním varováním, že se spojená Evropa musí urychleně a razantně změnit.

Chytí se konečně vrcholní představitelé Evropské unie, v čele s Jeanem Claudem Junckerem, za nos? Doufám, že ano, neboť rozhodnutí o vystoupení Velké Británie z EU je nejspíš posledním varováním před rozpadem projektu spojené Evropy a totálním politickým, ekonomickým a morálním úpadkem našeho kontinentu.

Co se týká Velké Británie, ta je v poněkud jiné situaci, neboť si vždy pěstovala nadstandartní vztahy s USA a nebude pro ni problémem je v politické rovině velmi rychle obnovit. No a ekonomicky se s největší pravděpodobností na vztazích Británie a zbytku EU moc nezmění.

Minimálně posledních dvacet let, respektive již od podpisu Maastrichtské smlouvy v roce 1992, docházelo v Evropské unii k enormnímu tlaku na centralizaci rozhodování a moci v rukou bruselských představitelů. Cílem byla vize federalizované Evropy, kde se bude rozhodovat z hlavního města Evropy, Bruselu, ovšem samozřejmě pod pečlivým dohledem Berlína a Paříže. Výsledkem tohoto necitlivého tlaku je dnešní odchod Velké Británie, kolébky demokracie, z EU, neboť její obyvatelé již měli dost nedemokratického rozhodování Bruselu jejich jménem.

Přiznám se, že nejsem zase tak zásadním odpůrcem myšlenky federalizované Evropy. Myslím si totiž, že Evropa je nyní sice ekonomickým obrem, ale bez jakéhokoli zásadního vlivu na geopolitické dění ve světě. A pokud se Evropa chce stát skutečnou  politickou a vojenskou světovou velmocí, nic jiného než federalizace jí nezbývá. Jsem však zásadním odpůrcem způsobů a cest, které bruselský establishment k tomuto cíli zvolil. Příkazy a zákazy, diktát a politické i ekonomické vydírání členských zemí. Tudy opravdu cesta nevede. Brexit je toho zářným důkazem.

Dnešní evropské národní státy začaly vznikat po třicetileté válce, ukončené Vestfálským mírem v říjnu 1648. Skoro před čtyřmi sty lety! Jak si tedy, proboha, „sociální inženýři“ typu Junckera nebo třeba našeho Dienstbiera mohou myslet, že z nás, Čechů, Britů, Rakušanů, Francouzů, Švédů atd.,  po pouhých dvaceti letech „masírování“ Bruselem budou Evropané? To je zřejmý nesmysl.

Jakou cestou  by se tedy nyní Evropská unie měla vydat, aby nedošlo k dalším „Brexitům“, například v Holandsku, ve Francii nebo ve Skandinávii, která vždy vzhlížela k Velké Británii jako ke svému velkému vzoru?

Jsem přesvědčen, že jediným možným modelem pro současnost je společná Evropa spřátelených a spolupracujících národních států, ve které Brusel přestane diktovat své kontraproduktivní příkazy a směrnice a kde si jednotlivé státy budou opravdu rovny a přestane platit to orwelovské, že všechny evropské státy jsou si sice formálně rovny, ale některé si silou nebo šikovností svých představitelů vyjednají výhodnější postavení než ty ostatní.

Tento„úkrok stranou“ je však nutným  základem pro to, aby se Evropa, až k tomu v budoucnu dospěje, mohla jednou vydat opět na cestu k federalizaci, tentokrát  zdola, z vůle jednotlivých národních států. Potom se teprve stane skutečnou velmocí, se kterou budou muset ostatní světoví hráči počítat

Věřím tomu!