Konejme dobro v Egyptě, Somálii, Sýrii, a pomáhejme slabším

jelikož jak doma za humny, tak všude na světě. To je vše takové lidské, čo bolo to bolo terazky na to máme. Jeli někde hlad tak první co nás napadne je pomoct, a proč ne? Máme nadbytek jídla, tak něco pošleme a budeme se cítit jako kandidati když už ne na nóbl obláček v Nebi tak alespon na Nobelovku. Jeli někde revoluce, a umíraji ženy a děti, videa a fotky k mání, ihned se ozvou hlasy aby tam "někdo" šel udělat pořádek, což nevidíte to utrpení, na co se čeká? Pakliže se tak stane, ten "někdo " je do vteřiny sprostý imperialistický útočník.

Pravda, když ale někde něco urovnáme, výsledky jsou vždy katastrofální. At už se jedná o zavedení demokracie, nebo skoncování s hladem. Prostě si ne a neuvědomíme že jednak ač jsme jako jedinci všichni stejní, teda všichni stejně odlišní, v žádné zemi si nejsou lidé podobní jako vejce vejci, a mají různá přáni, různé chyby nebo nadání, ale jako celek máme také rozlišné tradice, jak si naši předci vyšlápli, tak my pochodujeme, čemuž pak říkáme národní charakter.

Dejme tomu že chceme skoncovat s hladem v Somálii. Před lety tam začal hladomor poté co zavedli socialismus, poslalo se tam jídlo, lidé se rozmnožili, o pár milionů, místo toho aby se tam - dejme tomu - investovalo, to ale bylo nepřijatelné, přece je ještě nebudeme vykořistovat, no, a byl další a další hladomor, dnes maji islamistickou vládu, a hlad. Nikdo tam už investovat moc nechce, a prý by to i bylo pro ty chudáky nespravedlivé. Tak raději pošleme jídlo, a tak dokola. Až jich bude zanedlouho takových 150 milionů, tak i to jídlo od nás nebude dostatečné. Ale vykořistovat je, to ne. Zapomínáme že i Evropané, a to ještě na začátku 20. století byli vykořistováni, i děti, a díky tomu, i když to zní krutě, se dnes v EU žije v takovém bohatství, a za relativně málo práce, a je na rozdávaní, přelozdělování a plýtvání. Že jinde v Asii prochází tím samým procesem je nám proti srsti, to přece být nemá, blahobyt má být od samých začátků, ber kde ber.

 Naše cesta k demokracii a svobodě byla více nežli útrpná, a hlavně zdlouhavá. Mávnutím kouzelného proutku to nejde, tuto cestu si každý národ musí vyšlapat. A pak chceme to samé udělat jinde, ale tak že jim to tam naordinujeme, a divíme se že to nejde, at už se jedná o Irák, Afghanistán, naše knížecí rady v Egyptě, Sýrii, Iránu, Tunisu,  nebo Turecku, a nejde nám do hlavy že taková armáda tam udělá lepší pořádek nežli demokraticky zvolený president kterého pak mají vlastní lidé plné zuby. Nejde nám do palic že Evropa nebo USA nejsou pupky světa, a jinde je to jiné kdyby jsme se podělali. Pokud se někdy jinde propracují k demokracii, musí si to udělat sami. To nejde naočkovat, jakkoliv to zní krutě, a snažit se tu demokracii zavádět, bude to ještě větší katastrofa i průser pro nás.

Chceme předělat svět k obrazu našemu, úmysly mohou být krásné a laskavé, ale jsou debilní. To je to stálé předělávání člověka, hra na Boha, a myslet si že dobré úmysly jsou všechno. Chudobu nevyřešíme tím že rozdáme svůj vlastní majetek, to pak budeme chudí všichni a nebude koho prosit o sousto. Chudý potřebuje pomoc, ano, ale leda tím že mu nabídneme práci, když je nezbytí, třeba mizerně placenou, ale vše lepší nežli milodary. To dokázal například Muhammad Yunus, a Akhtar Hameed Khan,  jeden z mála co si opravdu zasloužil Nobelovku, který pomohl v Bangladeši od hladomoru tím že půjčoval peníze na malé kšefty hlavně ženám, čímž se zasloužil o to že si sami na sebe vydělají. Dokázal to co různí dobrodinci ne, například všechny rockové koncerty na pomoc chudým. 

 F.D. Roosevelt řekl: Welfare is a narcotic, a subtle destroyer of the human spirit. Volně přeloženo, sociální péče je droga, zákeřný ničitel lidského ducha. Já dodávám že také tzv. mezinárodní pomoc.

Tolik chceme pomáhat že to potapkáváme kde můžeme.