Zápisek z Izraele 2

Pokračování některých zážitků z nedávno uskutečněné nízkonákladové cesty po Izraeli. Navazuje na první díl v okamžiku, kdy jsme se popvé chtěli vykoupat v Mrtvém moři. (odkaz na první díl na konci článku)

Voda v Mrtvém moři byla na omak mnohem teplejší než v relativně nedalekém Galilejském jezeře, takže vstupu do ní nic nebránilo. Asi po třech krocích jsem se zabořil deset centimetrů do bahna,  pod kterým byly i docela ostré kamínky.  Šoural jsem se dál do hloubky, abych se mohl pokusit plavat a světe div se, opravdu šlo plavat na zádech a přitom třeba jako číst noviny (obr3).

Co jsem se ale nikde nedočetl, že se velice těžko plave obráceně břichem dolů. Bylo to jako bych chtěl plavat a přitom mě někdo zvedal do výše nohy a tělo, takže hlava byla tlačena do vody mnohem více než při normálním plavání v rybníku.  Pokusil jsem se o kraula, ale do oka mně vlétla kapička tohoto zvláštního moře. Oko bylo oslepeno pálivou bolestí, která ještě vygradovala po reflexivním otření obou očí mokrou rukou. Šel jsem rychle na záda a po slepu zamířil ke břehu a čekal, až slzy sůl vyplaví.

Konečně jsem tedy prožil ten zážitek, o kterém jsem snil od jedné hodiny zeměpisu v dětství. K opakování mě to ale příliš nelákalo. Když jsem oschl, byl jsem od soli bílý jako mlynář. Manželka na tom byla podobně, a tak bylo jisté, že další den se k Mrtvému moři nevrátíme, ale neplánovaně pojedeme na jih k Rudému moři. Nechci tímto nikoho odradit. Bylo by to asi úplně jiné, kdybychom se koupali na místě s jiným vstupem do vody a hlavně kdyby to bylo některé z míst, kde jsou sprchy se sladkou vodou. Také toho očekávání bylo nějak příliš, ale stejně to byl jedinečný zážitek. Pokud se budete pohybovat někde nablízku, určitě si to nenechte ujít.

V hlavě jsme se však již přesměrovali na cestu do pouštního kempu Rash Hasita u osady Hazeva. Osadu jsme asi po hodině jízdy našli snadno. Tvořily ji stovky obrovských skleníků a cesty mezi nimi. Ale všude byli vidět pouze Asiaté. Jezdili na traktorech, vozili jiné Asiaty a hlavně pracovali s hlavami obalenými v hadrech, aby nevdechovali  všelijaké chemické postřiky. V Izraeli se hodně modlí, bojuje, ale na takovouto fajnovou práci jsou patrně najímáni především jiní. Tedy alespoň v ten nepracovní pátek v Hazevě. Bohužel nikdo z dotázaných Asiatů o nějakém pouštním kempu nic nevěděl.

Podle uvedených souřadnic od booking. com, měl být kemp v poušti asi 300m od silnice. Nechali jsme tedy v tom místě auto na silnici stát a vydali se pěšky s navigací v ruce pouští mezi nízké kopečky. Asi po 200 metrech byla vyvýšenina, za kterou to již muselo být. V cestě nám však byl nízko natažený ostnatý drát. Myslel jsem, že je tím označen již pozemek kempu. Přesto jsem se šel podívat k ceduli, kterou jsem náhodou zahlédl. Nebyl to kemp, bylo to minové pole (obr.4).

Vycouvali jsme rychle a lebedili si, že jsme nehledali až za šera. Pátrali jsme pak raději jen na silnicích. Za tři hodiny trmácení a dotazů se nám to konečně povedlo.(Správné souřadnice jsem včetně místa odbočení vyznačil ve svém hodnocení kempu na Booking.com).

Kemp byl takový zvláštní, ale nám se tam líbilo. Toalety, sprchy, obrovská společenská čajovna, vše vytvořené v osobitém stylu. Stany tvořily dřevěné trámy obalené plachtovinou a fólií a připomínaly malé stodoly. V naší stodole byla i elektrická zásuvka, el. světlo, na podlaze koberce a pět matrací. Bohužel žádné jiné lůžkoviny. My ale sebou také nic neměli, pouze lehký plátěný hadr k vodě a dva ručníky. V objednávce nebyla o vlastních lůžkovinách žádná poznámka. Mohu potvrdit, že v Negevské poušti je v noci zima. Naštěstí byla jedna matrace složená z více vrstev a šla rozebrat. Sešpendlili jsme to všelijak s ručníky dohromady spolu s tím hadrem k vodě. Ještě nikdy před tím jsme nespali přikrytí matrací, ale docela to šlo (obr5).

Ráno jsme vyrazili stále po silnici č.90 do 150km vzdáleného Eilatu u severního výběžku Rudého moře. U tohoto nádherného moře jsme sice byli před necelými čtyřmi měsíci z egyptské strany, ale zde nás lákala právě také ta cesta na jih. Absurdně jízda s celkovým stoupáním nevede na hory, ale nahoru k moři. Pro středoevropana je ráz krajiny tak zajímavý, že ho tato dlouhá cesta vůbec nenudí (obr6).

Rudé moře nebylo nyní v březnu tak teplé, jako jsme měli v listopadu v Egyptě, přesto o dost teplejší než prázdninový Balt v bývalé NDR.

Večer jsme se navrátili do kempu. Tam se všude svítilo jako u kolotoče, ale nebyl tam ani živáček. Nejprve jsme mysleli, že jsou všichni na nějaké společné akci, ale pak nám došlo, že zítřejší neděle je u nich pracovní den, a tak normálně odjeli. Po jídle jsme tedy kemp sami všude pozhasínali a šli spát. Trochu jsme se té samoty báli a najednou litovali, že už nás v noci neruší žádné dítě pláčem jako předchozí noc. Když jsme si ráno po ranní sprše udělali snídani, přijel autem nějaký chlap, zeptal se, zda je vše OK, my pokývali a on zase odjel. Za hodinu  jsme odjeli i my.

Píšu o tom proto, že ke kempu byl volný příjezd, nebyla tam brána ani žádný plot a přitom tam byla celá řada věcí. Rychlovarné konvice, nerezové nádobí, chladící minibox, přímotopné radiátory, lednice, desítky úsporných žárovek……...  . Nevím jak dlouho by to vše bez dozoru vydrželo u nás. Máme se tedy ještě co učit.

Na poslední dva dny jsme vyrazili do Jeruzaléma. O přebohaté historické minulosti obdařené mýty, nemá asi smysl psát. V tomto směru zaostává za tímto městem i věčný Řím. Dva dny na tuto památkami nabytou lahůdku bylo propastně málo, a to i pro člověka, který podobně jako já obdivuje raději přírodu. Bylo toho mnoho, ale je to na internetu popsáno fundovaněji, a tak se vrátím pouze k samotné technice cestování.

Cítili jsme se v Izraeli až na ty dvě uvedené výjimky bezpečně. Byli jsme spokojeni s ubytováním v Tiberiasu, stejně jako zde ve výhodně položeném  Jerusalem hostelu. Měli jsme i štěstí poznat, jak výstižné a nepřehnané je označení "jako v židovské škole". Problematický byl ale přehustý provoz v centrálním Jeruzalémě a parkování. Dvakrát lístek za stěračem a pokuta za parkování v přepočtu vždy asi za 500Kč během pouhého půl dne. Platí se to na poště. Kontroloři jsou neobyčejně rychlí a důslední. Možná jsme mohly nahlásit vrácení auta v jiném městě, tedy hned po příjezdu do Jeruzaléma. Ušetřili bychom krom starostí i peníze za pronájem, benzín a pokuty. Ty by asi pak stačili i na taxi k letišti v Tel Avivu. Nehledě na to, že způsobů užití veřejné dopravy na letiště je poměrně hodně.

Pokud poletíte s cestovkou, sice si připlatíte, ale získáte většinou také průvodce. Pro organizované skupiny je pak i snazší prohlídka Betléma nebo Jericha. My jsme ale upřednostnili svobodu pohybu přesunů bez všelijakého čekání a organizovaných nástupů. Navíc ubytování můžete změnit nebo i stornovat 2-3 dny předem, bez jakýchkoliv poplatků. Podobné je to i se stornem pro auto. Stornovat v tomto termínu u cestovek nelze a pro storno pojištění není třeba důvodem neodkladná zamilovanost,  nebo naopak rozhádání partnerů před cestou. Průvodce vás většinou stejně opustí před odletovou halou a peripetie s odletem pak řešíte také nakonec sami. Záleží tedy na každém z nás. Poznali jsme, že Izrael asi nestačí navštívit jen jednou. My s odstupem stále zjišťujeme, jak mnoho dalšího jsme toho nestihli.

Pokud jsem, jak doufám o možné volbě Izraele alespoň někoho přesvědčil, přeji šťastnou cestu.

odkaz na díl 1