Restituce majetku měly být motivovány snahou o určité zmírnění křivdy jednotlivých občanů a jejich potomků. Církevní restituce jsou zcela něco jiného, týkají se organizací. Podívejme se jakou změnou jejich hlavní, a to katolická organizace prošla.
1)Není sporu, že odebrání majetku církvím mělo zásadní negativní dopad na život kněží. Těch, které tato tragédie postihla, žije jen velmi málo. Pokud jsou, je jim hodně přes osmdesát a stejně jako ti zemřelí nemají z důvodu celibátu žádné potomky. Další, kteří se nechali vysvětit až za socialismu, ti pak většinou dobře tušili, do čeho jdou a pro mnohé bylo právě toto hrdinství naplněním božího poslání. Nemyslím, že pro tyto skutečně věřící je snaha ovládat mamon vysněným cílem.
2)Návrh zákona je velice špatný. Přinese jen další nekonečné soudní spory do již našeho nedobrými zákony přeplněného soudnictví. Náklady státu tím opět jen vzrostou, stejně jako doba na vyřešení i jiných obyčejných sporů. Díky tomu i zde prodělá občan včetně těch pasivně věřících.
3)Hodnota majetku: Je to přetěžké, ale zavřeme oči a připusťme, že církev získala majetek pouze legálně, tedy v duchu učení Krista. Znamená to, že naši předci, kteří byli většinou věřící část svých prostředků dobrovolně věnovali církvi (ti nevěřící nuceně ve formě desátků). Tento majetek členů církve, tedy též ten našich předků, byl za komunistické moci rozkraden. Upozorňuji, že nikoliv majetek dnešních kněží, dnešních církevních funkcionářů a též adresně ani jejich rodičů a prarodičů. Často užívané heslo “co bylo ukradeno má být navráceno“ zní až cynicky z úst představitelů církve. K čemu nás tedy zákon nutí? Ať zaplatíme těm funkcionářům úplně všichni ještě jednou, aby to znovu nějak vystoupalo až do té hodnoty investované již kdysi našimi předky. To vše bez ohledu, že členů této organizace od února 1948 mnohanásobně ubylo. Ironií je, že i ten zbytek skutečných věřících z toho patrně stejně nic moc mít nebude, protože je k tomu ti dnešní vůdci příliš nepustí. Mnozí z nich, stejně jako my všichni, poznají tak výhody restitucí pro jejich vlastní organizaci pouze na svých zvýšených daních. Že by pravda a křesťanská láska vítězila?
Zdůrazňuji, že nejsem odpůrcem křesťanství. Vyjádřil jsem to již jasně na svém blogu(odkaz na článek). Financování kněží a správa církevních památek je však nutné dělat uváženě a jinak. Byznys a majetkové intriky, do kterých se nyní církev hrne, jí stejně jako v dobách Mistra Jana nesluší.
