Nemyslím nyní plat ministrů nebo dokonce prezidenta. Vadí mně, že platy jejich podřízených dosahují i násobků svých faktických šéfů. Soukromé firmy ať rozdělují dle svého zvážení. Ale ty s dominancí státu? Zvláštní!
Je zde totiž zásadní rozpor. Proč totiž třeba nejvyšší pan železničář, tedy pan Žaluda, mající plat téměř třikrát přesahující plat ministra dopravy, nenahradí právě toho ministra. Podle toho platu usuzuji, že musí být přece mnohem lepší manažer. Jako by ta ministerská funkce byla jen politická trafika a stačí na ní kdejaký niemand. Přitom víme co nás takové uvažování, tedy niemandi v trafice, mohou stát. Vzpomeňme jen na paní Parkanovou včele „ministerstva války“.
Proč i náměstci toho pana Žaludy jsou podle platů mnohem schopnější, než ten jejich ministr. Proč v podniku přežívajícího jen díky dotacím od nás všech, může ten boss Žaluda svému novému zaměstnanci s kvalifikací ze ZOO, klidně udělit plat vyšší, než pobírá sám prezident republiky. A to na uměle vytvořené funkci, uklidňující nespokojené cestující. K tomu ještě jistota zlatého padáku. Proč za ty naše peníze sponzorují České dráhy právě zrovna Davis Cup? Proč se za ty peníze k té spokojenosti cestujících spíše nepřispěje? Asi i ti náměstci mají tenis raději, než ty své cestující.
Nejde ale jenom o ČD, podobně je na tom polostátní ČEZ, Česká pošta, Česká televize, krachující ČSA………dlouhý průvod všelijakých generálních ředitelů, jejich náměstků a kdoví koho ještě ve službách státu. Nastavená převysoká laťka pak následně určuje platy celé armády jejich všelijakých zástupců a poradců, pobírajících hodně přes sto tisíc. Ne nemluví ze mne závist. Prostě nechápu, proč tady živíme ty patrně neschopné a tedy málo placené ministry, když můžeme využít takový lidský poklad, který představují jejich početní podřízení. Většina z nich by přece v tom svém chápání vyššího zájmu dokázala snadno přepsat svoji stranickou příslušnost.
Vždy se tvrdilo, že je třeba, aby klíčoví lidé brali tolik, aby je nezlákala nějaká ta lotrovina. Z bohatých zkušeností posledních let víme, že se jedná pouze o nesmyslný populistický argument. Tam kde jde o miliardy, tam nějaký statisíc podvodníka nezasytí. Bude jen dobře, když s boucháním dveří ta místa opustí a přejdou k soukromníkům. Ti už si ohlídají, aby jim příliš neodkláněli. Jak by to tedy mělo vypadat? Zastávat vysoký post by měla být v prvé řadě čest. Pokud nestačím a jsem odvolán, neměl by po statisícových platech následovat ještě zlatý padák za neschopnost. Šéf, který to tak necítí, nebude mít peněz z pouhého platu nikdy dost. Bude vždy vymýšlet, jak se k dalším a dalším penězům dostat a bude tomu věnovat i svůj drahocenný pracovní čas.
Samozřejmě, že mzda musí umožňovat život odpovídající postu, ale mělo by to jít bez toho mlaskání. Vzpomněl jsem si, jak Enzo Ferrari ve své automobilové stáji platil ty nejlepší jezdce méně, než by měli u konkurence. Přesto měl zájemců stále přebytek. Jezdit za Ferrari byla totiž čest. U nás jsou tisíce leteckých, železničních a jiných nadšenců, obětujících svému koníčku značnou část peněz i volného času. Znám i pracovní nadšence. Nemyslím tedy, že by se nenašel žádný s poctivými manažerskými schopnostmi. Hlavní cíl a odměnu by představoval odpracovaný úspěch. Vidíme to ve vědě i u málo dotovaných sportů. Rozumný plat by pak byla jen třešnička. Toto se vědělo již v době Marca Aurelia, tedy vlastně nic nového.
Kdo ale bude ten vyvolený, co dokáže stanovit rozumný plat a určit jeho strop? Volič. Požadujme, aby politické strany měly návrhy klíčových nákladů na správu ve svých programech. Ignorujme ty, co je tam mít nebudou. Nechme pak na občanovi, jak rozhodne. Máme totiž docela velkou moc. Nakládejme s ní tedy s rozvahou.
