Lidé vymysleli šachy, kde úspěch vede většinou přes zhodnocení obětí. Zároveň vymysleli, jak snadno lze ulovit živou opici, protože ta příliš lpí na tom, co již zdánlivě získala.
Do plechovky se udělá jen tak velká díra, aby opice mohla těsně prostrčit svoji pracku. Plechovka se pak přidělá na řetěz se zvonkem a vloží se do ní pro opici oblíbené větší sousto. Opice políčené jídlo ucítí, prostrčí pracku do plechovky a sousto uchopí. Odnést jej však nemůže, protože pracka s uchopeným soustem již malým otvorem ven neprojde. Rozhýbe plechovku a řetěz se zvonkem udělá rámus. Opice panikaří, ale laskominy se vzdát nehodlá a lovec ji snadno na řetězu odchytí.
Proč o tom píšu? Mám dojem, že sice umíme své soukromé problémy řešit racionálně jako šachisté, u voleb se ale chováme jako opice. Běda straně, která bude mít ve svém programu, místo sladkého koktejlu, nějaké pragmatické omezení dříve získaného sousta. Taková strana volby prohraje a vůbec nezáleží, že se to odebrané sousto mohlo v budoucnu zhodnotit.
Svět se ale za posledních deset let tak radikálně změnil, že dnes každý nám předkládaný sladký koktejl je zákonitě lží. Máme zde dva zcela rozdílné světy obchodu. Ten tradiční, zkostnatělý včetně Evropy, a pak ten dravý převážně asijský, bez nákladů na ekologii, soc.zabezpečení a navíc s lacinou pracovní silou. Pokud se této situaci Evropa nepřizpůsobí a mnohé tomu nasvědčuje, může to historicky připomínat pád římského impéria. Řecko a padesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí ve Španělsku, jsou jen první vlaštovky.
Posloucháme názory ekonomů politických stran a nestačíme se divit šíři spektra rozličných protichůdných názorů. Jako-by ekonomie nepodléhala žádným svým zákonům, ale řídila se pouze přáním vychytralé rétoriky. Do rozporů zaznívá hlasitá hláška z hradu: Proinvestujeme se z krize! Tato teoretická možnost, inspirovaná patrně Hitlerovými dálnicemi, není ale u nás už dnes možná. Na toto je připraveno příliš velké množství přepouštěcích ventilů do tunýlků a tunelů. Ale hlavní, co i v tomto případě vadí, je špatně nastavená daňová zátěž. Ta z principu nakonec stejně zatlumí každý i dobře míněný investovaný spouštěcí impuls. Vše bude fungovat pouze po dobu pumpování peněz. Ve výsledku, ještě větší státní dluh.
Přesto si myslím, že řešení existuje. Psal jsem o tom v minulém článku (odkaz). Nebyl příliš dobře přijat,a tak chci věřit, že to nepramenilo z jeho mylné myšlenkové podstaty, ale pouze z neobratného slohu. Chtěl jsem vyvolat debatu, která by alespoň argumenty vymezila, zda je pro nás vůbec možný příznivější ekonomický směr. Nelze šmahem na vše jen nadávat z pouhého pocitu, pokud sami nevíme o lepším řešení. Když pak každý mluví něco jiného a na politiky nepůsobí jednotící, logicky smysluplný veřejný tlak, nedivme se pak jejich neustálému politikaření.
Vrátím se nyní ještě k myšlence předchozího článku. Ta nenáviděná DPH má tu vlastnost, že jediná z daní dokáže bez větších otřesů propojit ty dva tak rozdílné obchodní světy. Udrží stabilitu toho vnitřního trhu a zároveň umožní konkurovat ve vývozu, protože se tam neuplatňuje. A vůbec přece nemusí být naplněna ta zlá a zažitá představa, že její zvýšení znamená pouze trvalé zdražení.
Cena výrobku se skládá z materiálu, ceny za práci a odvodu státu. Ve výsledku je kupujícímu jedno, zda státu bylo odvedeno více ze mzdy a méně z DPH, či naopak. Pro vývoz jsou však takové změny nutné a zásadní. Jinak přijdou ještě drastičtější opatření, než je třeba dnešní úmyslné obcházení zákona o valorizaci důchodů. Republika musí dovážet suroviny, není soběstačná v energiích a ani v produkci potravin. Pokud se ta opice v nás ulakotí a my neudržíme vývoz, doženeme rychle Řecko i Španělsko.
