Nejvyšší hora Španělska mi odhalila i něco ze španělské duše

Mezi Belgičany a Španěly je zásadní rozdíl. Ti první nemají v povaze zajímat se problémy někoho cizího. Zároveň ani neočekávají, že jejich problém bude někdo cizí řešit.

A tak jsem před třemi lety marně bloudil okrajem belgického města Charleroi a sháněl nějaký internet s tiskárnou. Manželka s horečkou ležela v ubytovací formuli, kde měl internet poruchu. A já nutně potřeboval rychle zakoupit a vytisknout vhodné letenky do ČR. Vyrazil jsem tedy do již setmělých ulic. Ptal jsem se na možnosti internetu řady kolemjdoucích. Neporadili a snad ani nezpomalili krok, když říkali že nevědí. Neměli důvod přemýšlet nad trably někoho cizího. Pak jsem na to přišel. Vzal jsem v beznaději do ruky 20 Euro a hned po druhém pokusu jsem spokojeně tisknul v nedalekém bytě u mladého muže.

Ten španělský příběh je úplně jiný a stal se 27.11.2013. Nedostali jsme s manželkou administrativní povolení pro výstup na úplný vrchol Pico del Teide(3718m). Museli jsme se tak spokojit s prozkoumáním ochozů ve výši 3500m, kam nás vyvezla lanovka.

I když již od rána jsem nebyl ve své kůži, nepociťoval jsem po výjezdu nahoru žádný nedostatek kyslíku, takže prohlídka, úsměvy na fotkách, svačina. Najednou jsem pocítil obrovskou únavu. Posadil jsem se na kus vyvřelé lávy a čekal, až se síly vrátí.

Nestalo se. Šel kolem Španěl a zajímal se, zda je vše OK. Kývli jsme a on pokračoval dál. Pak šel mladý pár. Zastavili se a ujištění, že je vše OK se nějak nelíbilo muži kolem šestadvaceti let. Znovu se ptal, zda opravdu nepotřebujeme pomoc. Opět jsme odmítli. Šli tedy dál a asi po pěti krocích se muž otočil. Uviděl, že jsem se trochu více sesul, abych si ulevil. Vrátil se a podíval se mi dlouze a zblízka do očí. Sundal si svetr a dal mi jej kolem krku. Z jeho řeči jsme pochopili, že musíme k lanovce. Pomohl mi vstát a pak provlékl svou hlavu pod mým ramenem.

Cesta byla najednou nahoru dolů, nahoru dolů. I když mě chvílemi téměř nesl, stále jsem musel odpočívat. Jeho partnerka zatím běžela k lanovce pro kyslík. Chvěl jsem se zimou, přesto pot z mého krku stékal do jeho svetru. Přinesený kyslík nepomohl, a tak se se mnou dál vláčel jako soumar. Když mě konečně dotáhl na dohled lanovky, voláním zastavil již k odjezdu nachystanou kabinu jedoucí dolů. Pak nastoupili do kabiny s námi. Chtěl mě předat přímo záchranné službě sídlící ve spodní stanici lanovky.

Stále se manželky vyptával na mé předchozí potíže, jaké beru léky a sepisoval tyto údaje pro záchranku. Byl to patrně lékař. Bylo též zajímavé, že jeho partnerka vůbec neprotestovala. Nereptala, že znovu jedou dolů, že toho přece pro nás udělali dost už tím, když nás dostali do lanovky. Proč si tedy mají dál narušovat vlastní program? Naopak. Koukala na něj stále jak na obrázek. Bylo mně sice bídně, přesto nešlo nevidět, že je zamilovaná až po uši. Záchranka mě ve stanici převzala, rozloučili jsme se a bohužel jen poděkovali.

Situace se ale i dál dramatizovala. Po deseti minutách na záchrance odmítlo mé srdce pracovat a zastavilo se. Přeložili mě z lůžka na beton podlahy, vyhnali manželku za dveře a hodinovou masáží srdce mě nějakým osudem přinutili opět k životu. Následovala helikoptéra a universitní nemocnice v Santa Cruz. To je již trochu jiný příběh.

Ale i v té nemocnici však byla řada skvělých, nevypočítavých lidí, uklízečem počínaje. Španělé jsou velmi hraví a osobní vztahy i z cizími lidmi jsou pro ně velmi důležité. Nechci, aby to vyznělo sentimentálně. Je jasné, že i ve španělské historii se zrodilo dost ničemů, někteří i světového formátu. Průměrný Španěl má však to srdce v porovnání s řadou jiných národů, trochu blíž k tomu „správnému místu“.

Mám Španěly rád. Moc mne mrzí, že nemám kontakt na ten mladý pár. Přeji jim oběma mnoho štěstí. To nikoliv proto, že díky jim někde dýchá o jednoho Čecha víc. Ale proto, že jsou to dobří lidé.