Znovu se vyjadřuji k Evropě. Důvodem je jasný odpor ze strany některých čtenářů. Přitom mám pocit, že všichni chceme to lepší. Rozdíl je v tom, že já to vidím po vzoru Svatopluka ve společném postupu, oni hledají řešení v osamostatnění státu. Pokusím se tedy argumentovat trochu jinak.
1)Uvědomme si, že i když to tak nevypadá, prožívá v současnosti průměrný a zaměstnaný člověk největší suverenitu našich novodobých dějin. Díky přijatým právním úpravám je minimum závislostí na otrocké práci, rodové příslušnosti, volba a snadnost i pracovního pohybu po celé Evropě, svoboda vyjadřování a též soudnictví. Vůbec si nedělám srandu v tom posledním bodě. Úplatnost a neodbornost soudů je přece náš dlouhodobý vnitřní problém. Možnost odvolat se ve specifických případech k tomu evropskému, je vymoženost navíc. Obyčejný človíček to spíše neudělá, ale pouhá tato možnost již částečně brání zlovůli místních soudců. Vědí totiž, že v některých věcech, nemusí být konečnou instancí. Snažme se, ať o toto nepřijdeme.
2) Dogmaticky lpět na státu v současných hranicích jako základu suverenity nemá smysl. |Postrádá dějinnou podporu, protože se hranice státu stále mění. Hranice státu byla zásadně jiná před devatenácti lety, také po i před druhou a i první světovou válkou. Staletí patřila k českému státu slovanská Lužice. Zeptejte se asimilovaných Lužanů v Německu, zda by si opravdu přáli Nečasovu vládu a jak moc by to tu jejich suverenitu posílilo. O hranice byl vždy boj. Své by mohli vyprávět Slezané. Dnešní hranice zde vůbec nerespektují národnostní stát. Ptejme se tedy, zda ti co toto prosazují, by se v rámci svého proklamovaného pojetí spravedlnosti, tohoto slezského území v ČR vzdali, nebo mu také chtějí moudře vládnout. Odpověď je jasná. Chtějí vládnout všemu co je reálně možné, tedy žádné národnostní ohledy, pouze jen hezké řeči. Snažme se naopak vliv nejistých hranic oslabovat, tak jak to známe z hranic krajů.
3)Evropanství není nic nového a nepřirozeného. Staletí jsme byli součástí větších celků a byli pouhou loutkou při sjednávání sňatků vládnoucích rodů. Největší Čech z ankety byl rodem Lucemburk. Jeho otec, český král se nikdy česky nenaučil a sám Karel IV se znovu učil česky teprve v sedmnácti letech. Jako císař dobře řídil celou Svatou říši římskou a jeho velikost je právě v tom, že ji dokázal udržet bez zbytečných válek. Praha na jeho evropanství velice profitovala. I Marie Terezie, jediná korunovaná česká královna, si s češtinou hlavu nezatěžovala a nenaučila se jí ani za dlouhých čtyřicet let svého českého kralování. Přitom ovládala celou řadu jiných evropských jazyků.
4)Ještě nedávno jsme měli společný stát se Slovenskem. Při základní vojenské službě jsem měl mezi veliteli několik Slováků. Necítil jsem to v porovnání s těmi českými, jako nějakou ztrátu suverenity. Posuzoval jsem každého podle jeho lidských vlastností. Za rozpadem státu byla touha některých slovenských politiků urvat větší vliv. Začalo to prkotinou ve změně názvu. Nejprve rozdělení slova Československo na slova dvě, pak pomlčka, čárka, nebo vložení písmenka“a“. K tomu bezradná měkkost prezidenta. Končilo to kontrolami na hranicích, které přestaly až díky vstupu do EU. Rozehraná hra o osamostatnění Moravy přestala jen díky neschopnosti jejich lídrů. Dnes proti Evropě to začíná také hlavně řečmi. Nesedněme osobním ambicím politiků na lep. Některá nesmyslná ustanovení přijatá EU, nad kterými nelze než nevěřícně kroutit hlavou, mohou mít vnitřní úmyslné a předem zkalkulované podhoubí, podobné tomu československému při nesmyslném boji o název státu.
5)Odvolávky na volný pohyb v rámci smluv EFTA nejsou přesné, navíc takovéto smlouvy mají jasně nižší hodnotu než členství v unii, jsou tedy zranitelnější. Například vztahy mezi Slovenskem a Maďarskem nejsou s ohledem na menšiny ideální. Pokud jeden tento stát hypoteticky z EU vystoupí, hlas toho unijního bude v rozhodování EU mnohem silnější a snadno dokáže tomu vystoupivšímu komplikovat život při sjednávání smluv. Díky našim atomovým elektrárnám nejsou naše vztahy s Rakouskem také idylické. Při vystoupení z EU, mohou sehrát též svoji roli naschvály a zadostiučinění politiků ze strany i dalších států. Nevěřme idealizovaným představám některých politiků.
6)Pokud chceme silnější náš hlas v EU, vyřešme především vlastní nepořádky. Je jasné, že ekonomické rozumy a rady problémového a zadluženého Maďarska, budou méně akceptovatelné, než třeba váha názorů politiků menšího, ale lépe vedeného Lucemburska. Snažme se, ať právě náš reformní přístup je podnětným příkladem řešení pro reformy celé EU. Dokažme to a teprve následně volme další postup. Třeba právě i jiný postoj k EU včetně toho vystoupení.
7)Všechna, nebo většina uskupení, které iniciují vystoupení ČR z EU, mají ve svých programech zahrnutu formu referenda. Nevěřte jim. Je to pouze populismus vedoucí k moci. Pokud se jim to totiž nehodí, udělají vše, aby se uskutečněným referendem řídit nemuseli. Tomu jasnému z roku 2003 s výsledkem 77:23 se totiž již tímto svým postojem podřídit odmítají. Určitě to dokáží vysvětlit pomýlením v jiné době. Vysvětlit lze totiž vše. Vlastně tím ukáží na naší nekonečnou hloupost.
8)Pozor, brzo přijdou volby. Musí se oslovit nejširší spektrum. Zprofanovaný boj proti korupci již díky VV, voliče už tolik netáhne. Je třeba hledat jinde. EU je určitě podrobena oprávněné kritice. Podobně ale stejně, jako samotné vlády většiny států včetně našeho. Na rozdíl od nich, však EU nemá v jednotlivých zemích zastání v početných stranících a sympatizantech, tedy těch, co ty své vládní strany ještě nedávno volili. EU je tak velký a snadný cíl. Do toho v kontextu stačí brnkat na národnostní strunu. To osloví levici, pravici i střed. Další ingrediencí je idealizace první republiky a přimíchání zásad kdysi jinde úspěšného kapitalismu z padesátých let minulého století. Při nostalgii a hladu o nová parlamentní uskupení, je koktejl hotov. Přemýšlejme, zda toto něco vyřeší.
9)Nevypouštějme džina z lahve a spíše poctivou prací se pokusme vztahy v Evropě ve vlastním zájmu zlepšit. Uvědomme si, že naše významné zadlužování započalo na přelomu tisíciletí. Do roku 2004 jsme ale ještě v EU nebyli a ani zákony té doby nejsou projevem naší osvícenosti, ale naopak nastartováním ekonomických i morálních problémů. Tolik skutečně věříte, že vystoupením z EU to dopadne nějakým zázrakem jinak?
Závěrem.
Být na straně setrvání v unii je nyní nepopulární až opovržení hodné. Hrát ale na národnostní kartu nás posouvá o mnoho let zpět. Málokdo v Evropě zná přesně svůj původ. O sobě si myslím, že jsem Slovan. Ale co když náhodou nějaký test DNA naznačí, že některý z mých předků byl Kelt nebo Kvád. Měli by účastníci testu, pokud jich takových zjištěných bude víc, přestat mít ty nesvorné Slovany rádi a snažit se nějak distancovat, aby hlavně tu svoji suverenitu posílili? I zde je poučení v historii. Vpředvečer druhé světové války chtěli také německy mluvící Češi rychle větší suverenitu. Jak to dopadlo, víme všichni. V diskusích proto prosím kritiky o trochu podložené protiargumenty. Volíme mezi dvěma, zdaleka nikoliv ideálními stavy. Výkřiky typu „o mém sterilním mozku“, debatu neposunou. Pokud mám alespoň ve třech z bodů pravdu, za zamyšlení to přece stojí.
