Sázka na gruzínskou integritu je nešťastným omylem…

Nedávná slovní přestřelka mezi Klausem a Topolánkem – potažmo Schwarzenberkem – ohledně gruzínského konfliktu vyznívá při hlubším pohledu na národnostní a politické reálie kavkazského regionu jednoznačně v prezidentův prospěch. Dnešní  faktické uznání nezávislosti dvou bývalých gruzínských provincií – Abcházie a Jižní Osetie – ze strany Ruska sice z globálního hlediska nemá valný význam, ale pro jejich obyvatele znamená pojistku před případným novým vojenským dobrodružstvím ze strany některých gruzínských politiků s neuspokojenými válečnickými ambicemi.

Pro neznalé malá sonda do historie:

Součástí Zakavkazské federativní demokratické republiky, a tedy i Gruzie, se Abcházie stala v roce 1917. Po jejím rozpadu o rok později se spojila s ostatními kavkazskými zeměmi do Republiky horalů severního Kavkazu. V roce 1919 republiku obsadila gruzínská armáda a součástí Gruzie byla Abcházie až do roku 1921, kdy byla vyhlášena nezávislá Abchazská sovětská socialistická republika. Hned v prosinci téhož roku ale byla tato země opět připojena ke Gruzii, od roku 1931 se statusem autonomní republiky. Obnovenou samostatnost vyhlásila Abcházie jednostranně během rozpadu SSSR. Tbilisi reagovalo v roce 1992 trestnou vojenskou výpravou, tu však po rok trvajících úporných bojích Abcházci porazili.

Abcházie tedy prošla podobným vývojem jako jiné bývalé součásti sovětského impéria a součástí Gruzie se stala až na Stalinův velmocenský zásah. Podobně na tom byla i Jižní Osetie:

 V roce 1774 si Severní Osetii podrobili v rámci kavkazských výbojů Rusové, Jižní Osetie se stala součástí ruské říše v roce 1801. Na rozdíl od jiných kavkazských kmenů Osetinci proti ruské přítomnosti nebojovali, s Rusy měli naopak dobré vztahy.  Ve dvacátých letech minulého století sovětský diktátor Josif Stalin rozhodl o administrativním přičlenění Jižní Osetie do sovětské Gruzie, zatímco Severní Osetie zůstala součástí Ruské federace. Už před rozpadem SSSR usilovali Osetinci o nezávislost a proti tzv. separatistům zasáhla armáda. Podobně se zachovala Gruzie v roce 1990, ovšem bezúspěšně.  Po dvou letech krvavých bojů uzavřely obě strany příměří pod dohledem Ruska a to Saakašvili po odmítnuté nabídce autonomie Jižní Osetii jednoznačně porušil.

 Obě země prošly dlouhým obdobím ruského a gruzínského přistěhovalectví, kdy původní národy byly vytlačovány (podobně jako v Pobaltí) na společenský a politický okraj a nebýt „rozpuštění“ Sovětského svazu tvořily by dnes patrně jen marginální menšinu na vlastním území.

Pokud jako demokratická země uznáváme „právo národů na sebeurčení“, musíme tedy kroky gruzínského prezidenta považovat za agresi. S přihlédnutím k historickým reáliím žádná z těchto zemí není a nikdy nebyla integrální součástí Gruzie a jejich obyvatelé se mohou rozhodnout sami, zda chtějí jen autonomii nebo samostatnost.

Pochopitelně, že nelze přehlédnout také zájem Ruska o bývalé državy a jeho politiku provokací vůči potencionální členské zemi NATO. Neochota ruských jednotek opustit dobyté pozice v Gruzii a ničení infrastruktury je po podepsání mírové smlouvy v podstatě válečným zločinem.  Česká diplomacie by se měla zaměřit především na tyto momenty a ne na podporu gruzínského šovinismu v osobě prezidenta Saakašviliho. Obavy z ruské rozpínavosti jsou sice na místě, ale nemůžeme s vaničkou vylévat i dítě – Osetince  a Abcházce.