Před vstupem Česka do NATO v březnu 1999 se vedly o členství ve vojenských strukturách Severoatlantické aliance stejně bouřlivé diskuze, jako v posledních měsících o umístění amerického radaru v Brdech. Pro členství se vyslovovala jen těsná většina, dnes je většina naopak proti radaru – samozřejmě, pokud se dá sociologický průzkum v poměrně zanedbatelném vzorku obyvatelstva brát za důvěryhodnou bernou minci. Stejně tak před 10 lety Rusko vyjadřovalo svoji nevůli s rozšiřováním NATO o „jeho“ bývalé satelity a na půdě ruské Dumy se rétoricky harašilo zbraněmi a hospodářskými sankcemi.
V současnosti má statistická podpora členství v alianci cca dvoutřetinovou většinu a NATO se rozšířilo až k ruským hranicím v Pobaltí. Česká armáda se poměrně úspěšně integrovala do nových vojenských struktur a získává cenné zkušenosti v zahraničních misích. Možná, že podobným způsobem nakonec dopadne i politicky vyhrocená debata o umístění radaru na našem území. Přesto….,
...v obou jmenovaných případech česká politická reprezentace (před lety ČSSD v oposmlouvě s ODS a dnes koalice ODS –KDU-ČSL – SZ) projevila nepřijatelnou míru arogance vůči vlastním voličům, když se jich odmítla a odmítá přímo zeptat na jejich mínění a zároveň veřejnost detailně seznámit se všemi aspekty kroků, které ovlivní a ovlivňují osudy celých generací. Za argumentací o „populismu“ případného referenda se skrývá pouze vlastní nechuť politických špiček jít mezi lidi s konstruktivní diskuzí, nechuť měnit či upravovat vlastní koncepty nebo najít širší konsenzus. Ztrácí se tak základní motivující náboj demokracie – veřejná účast - a zvyšuje obecná nedůvěra v politiku.
Osobně mi trvalo dost dlouho, jaký postoj k radaru mám zaujmout. Nakonec převážilo souhlasné stanovisko. Odborná hlediska pokládám za uspokojivá a ve zveřejněných fragmentech smlouvy nevidím nic negativního. Za nejpodstatnější ale považuji důvěru mezi spřátelenými zeměmi - a tou Spojené státy jako náš spojenec v NATO jsou. Přirovnal bych je k sousedovi, který si potřebuje vést vodovodní potrubí přes můj pozemek a jiná varianta je buď nemožná, nebo příliš nákladná. Samozřejmě mu to v rámci dobrých sousedských vztahů dovolím, neboť mě to ve svých důsledcích nijak podstatně nebude omezovat (vysázený záhon se dá přece obnovit), případně uzavřeme dohodu, že při havárii mého vlastního vodovodu se můžu napojit na ten jeho.
Negativistickou kampaň Paroubka a spol. proto musím vnímat jako čistě sobecký přístup, sledující pouze ohledy na vlastní momentální potřeby, aniž by vnímal popouzení ze strany potencionálního zájemce (Rusko) o sousedův dům a pozemek. V každém případě se ale dříve, než se na mé zahradě objeví sousedovi kopáči, musím zeptat i dalších členů domácnosti, zda oni s mým názorem souhlasí, jestli zvolená trasa jim nevadí v jejich případných aktivitách a záměrech. Jinak riskuji, že se s manželkou sejdu u rozvodového soudu a děti se na mě ve stáří vykašlou. Ne kvůli sousedovu vodovodu, ale protože jsem je nepovažoval za rovnocenné partnery. V politice takovéto přístupy prohrávají volby a odsouvají na smetiště dějin i nadějné a pro budoucnost pozitivní myšlenky a projekty.
