U sousedů – na Slovensku – neuznali 28. říjen státním svátkem s odůvodněním, že společný stát Čechů a Slováků nevznikl z vůle Slováků, ale diktátem vítězných mocností. V podobné rétorice se pohybují i příspěvky některých českých autorů – jak na tomto blogu, tak i v jiných médiích – a některé zpochybňují i smysl obnovení české státnosti před 90. lety. Jsou však jen dokumentem ztrácejícího se historického povědomí ve společnosti ovlivněné čtyřicetiletím komunistické diktatury, pro níž představoval bolševický převrat v Rusku podstatnější milník dějin, než rozhodnutí našich dědů a pradědů jít svou vlastní cestou bez kurately monarchů.
Pametní deska ceských dobrovolníku z roty Nazdar v Bayonne, jižní Francieautor
První světová válka (a částečně i druhá) byla jen vyvrcholením nacionalistického kvasu v kotli zvaném Evropa, a její závěr předznamenal konec velkých říší lpících na pozdně feudálních principech. Přesně k takovým útvarům patřila i rakousko-uherská monarchie – obr na hliněných nohách, z vnějšího pohledu ještě mocný, ale uvnitř už nahlodaný. Desítky let trvající české úsilí o jistou dávku autonomie podobnou té maďarské se míjelo účinkem, naopak režim potlačoval především slovanská národovecká hnutí represemi a mnoho jejich představitelů se muselo uchýlit do emigrace. A právě v emigraci dostala idea Česko-Slovenského státu své hlavní obrysy (Masaryk, Beneš,Štefánik, Kramář), včetně Podkarpatské Rusi (Žatkovič).
První vyhlášení samostatnosti přišlo už v rámci generální stávky 14. října 1918 v Písku, ale nesetkalo se s úspěchem (potlačeno přítomnými uherskými jednotkami), teprve 28. října se ke stejnému kroku odhodlal Národní výbor v Praze. Slovensko se připojilo až 30. října tzv. Martinskou deklarací, ale nově utvořenému československému vojsku se slovenské území podařilo obsadit pro maďarský odpor až v průběhu ledna a února 1919. V podstatě násilím musela nová moc postupovat i v případě převážně německým obyvatelstvem osídleného pohraničí, kde dočasně vzniklo i několik samostatných států (Sudetenland s centrem v Opavě, Deutschböhmen, Böhmenwaldgau, Deutschsüdmähren). Podkarpatská Rus se k mladé republice přičlenila 10.září 1919 po uzavření mírové smlouvy mezi bývalými válečnými stranami v Saint-Germain.
Je celkem pochopitelné, že bez podpory vítězných mocností – v našem případě především Francie a USA – by nové státy na troskách poraženého impéria mohly vzniknout jen těžko. Speciálně České země, v nichž se nacházely dvě třetiny veškerého průmyslu mocnářství musely být pro skomírající monarchii těžkou ztrátou a ve svých důsledcích napomohly dobrovolné abdikaci císaře Karla I. v listopadu téhož roku. Přisuzovat však nové republice úlohu „francouzského protektorátu“, jak na tomto blogu uvádí kolega Buquoy (alias Jan Kocourek), považuji, mírně řečeno, za přitažené za vlasy. Česká zahraniční politika té doby (Beneš) sice úzce spolupracovala zejména s francouzskými vládami, ale částečně také s britskou a americkou a v 30-tých letech začalo docházet i k postupnému ochlazování vztahů k Paříži v souvislosti s Hitlerovým Německem. Existence francouzské vojenské mise (podle Buquoye Češi museli plnit její příkazy) či francouzský generál v roli náčelníka štábu československé armády do roku 1921 ještě nezakládá domněnku o „francouzském protektorátu“. Nelze zapomínat na skutečnost, že dosti vysoký počet československých důstojníků a generálů měl možnost studovat na nejrůznějších francouzských školách, od odborných kurzů a učilišť až po válečnou školu, kterou do roku 1938 absolvovaly více než tři desítky důstojníků a generálů. Francouzská vojenská mise se také podílela na vzniku nejdůležitějšího prvku českého vojenského školství, Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Její první čtyři velitelé byli Francouzi a stáli v čele akademie až do jara 1923. Podobně řídili členové mise také další školská zařízení: v čele Pěchotního učiliště v Milovicích byli francouzští důstojníci do srpna 1926, v čele Jezdeckého učiliště v Hranicích na Moravě, později v Hodoníně a Pardubicích také do srpna 1926, právě tak jako v čele Dělostřeleckého učiliště v Milovicích a později v Olomouci. Mnohem kratší dobu působil Francouz v čele Leteckého učiliště v Chebu, pouze do listopadu 1922. Ostatně existence vojenských misí bývá jednou z forem diplomatických zastoupení ve spřátelených státech (nejen) dodnes (dokonce i komunistické Československou mělo svoji vojenskou misi v Západním Berlíně!).
Stejně tak idea Čechoslovakismu (jednoho národa) má kořeny v tehdejším vnímání Slovenska jako území násilně odtrženém od Čech a Moravy (např. Čeští Bratři na Slovensku), čemuž tleskali i zástupci Slováků v zahraničí. Jen původní Masarykova myšlenka federalistického uspořádání se pro Benešův odpor (a nevůli v parlamentu) prosazovala jen ztěžka. Na Slovensku sice existovala samospráva, ale k autonomii se Praha nikdy neodhodlala. Podobně na tom byli Rusínové, kteří měli slíbenou autonomii od samotného počátku, ale formálně byla realizována až od roku 1924 (první místní volby), ovšem český guvernér zůstal i s původními pravomocemi.
Faktem zůstává, že osvobození ze jha monarchie přišlo mladý československý stát dost draho. Nejenže jsme nebyli zahrnuti mezi příjemce reparací jako vítězný stát, ale naopak jsme převzali většinový podíl předválečného rakousko-uherského dluhu a reparací vůči vítězným mocnostem. Ty nám pak ještě započítaly dlužné částky za výzbroj, výcvik a udržování čsl. jednotek na frontách a finanční vyrovnání za statky bývalých feudálů v rámci pozemkové reformy. Celková částka se v průběhu let sice měnila, ale po haagské konferenci v roce1930 pořád ještě činila 80 mil. korun poplatků „za osvobození“ splatných do roku 1966, 20 mil. Itálii za udržování vojska (financovali jsme Mussoliniho!), 13 mil. Francii z téhož důvodu (splatných do roku 1979), 115 mil. USA (tento dluh, jak uvedl tehdejší poslanec dr. Pergler, „je o to tíživější, že na něm vázne 110 mil. úroků a po roce 1944 i umořovací splátky do roku 1987“) a Velké Británii jsme dlužili 102 mil. korun. Pro srovnání: Celý tehdejší státní rozpočet činil něco přes 14 mld korun (schodek kolem 2 mld). Co jsme z uvedených částek splatili, nevím. Druhá světová válka zamíchala karty znovu a pochybuji, že by po únoru 1948 komunistická vláda bývalým spojencům nějaké peníze posílala.
Jak jsme na tom se starými dluhy dnes, by mohlo a mělo veřejnosti osvětlit ministerstvo financí. Politikům se v tomto směru věřit nedá. I za první republiky Beneš ono neúměrné finanční břemeno bagatelizoval a v médiích se objevovaly pouze dohady. Neplatíme náhodou za svoji svobodu dodnes?
