O seniory v Česku nikdo nestojí…?

Ti starší si možná ještě pamatují slova z jednoho projevu bolševického prezidenta Antonína Zápotockého: „Dědeček a babička ujídají chlebíčka.“ Zdá se, že morální marasmus tehdejších představitelů moci, ale vycházel z obecné nálady společnosti a přetrvává do dnešních dnů. Jak jinak si vysvětlit naprostý nezájem veřejnosti a jejích volených zástupců k problémům seniorů v domovech důchodců po zavedení tzv. zdravotnické reformy?

Neskoncime v duchodu takhle?
Ministr Julínek vzkázal všem bezmocným a závislým spoluobčanům ve vyšším věku po svém mluvčím Cikrtovi, že jsou vlastně na odpis, a když nemají prostředky na lékařskou péči, je to jejich problém. Mezi poslanci se sice místy najdou bílé vrány, ale i ti chtějí počkat na první výsledky dopadu reformy. Pro ilustraci: lidé z uvedených zařízení si pobyt v domovech důchodců platí a bez ohledu na výši penze mají ze zákona k osobní dispozici pouze 15% z ní, což v průměru činí asi jeden tisíc korun měsíčně. Z této částky jsou si povinni hradit poplatky u lékaře, poplatky za recepty, doplatky léků a další zdravotnické prostředky a pomůcky.
Že většině z nich z uvedené částky po několika dnech nezbude ani koruna, je nabíledni; v akutních případech na ošetření a medikamenty jednoduše nemají.
A pan Cikrt, který se pro mnohé penzisty už dávno proměnil z hodného trpaslíka - pardon, muže malého vzrůstu - na zlého skřeta, je na dálku poučil, že mají s penězi lépe hospodařit! Odpuštění poplatků v jejich případě prý nepřipadá v úvahu, neboť by bylo nespravedlivé vůči ostatním důchodcům. Politici tedy více než 14 tisíc spoluobčanů odsoudili k hmotné nouzi (a možná i k předčasné smrti), i když podle dikce zákona v ní nejsou.
Neřešitelná šaráda? A opět Cikrt navrhuje, ať jim pomůžou příbuzní. Na jednu stranu má pravdu. Nikde v civilizované Evropě není tolik důchodců v péči anonymních zařízení jako v Česku a poptávka přitom stále převyšuje nabídku. Nejbližší příbuzní se snaží nemohoucích dědečků a babiček zbavit, protože pro ně představují existenční (ne finanční) zátěž, případně nechtějí na případné dědictví (například ve formě nemovitosti) čekat až do jejich skonu.
Měl by se tedy nejdříve změnit přístup veřejnosti ke starší generaci a snad se pak i dočkáme vstřícnějšího postoje politické reprezentace k výše popsané amorálnosti. Protože i nás čeká stáří, a pokud by mělo mít podobu utrpení a zoufalství, raději nebýt…