V myslích většiny Čechů se 17. listopad pojí se dvěma daty – 1939 a 1989. Jaksi na okraji ale zůstává i jedno kulaté výročí těsně spjaté s událostmi roku 1968 – studentská stávka v listopadu téhož roku, která patřila k posledním hromadným vystoupením studentů tehdejšího Československa proti okupaci země sovětskými vojsky a počínající „normalizaci“ poměrů před jaro 1968. Onou pověstnou zápalkou se stalo zasedání ÚV KSČ ve dnech 14 až 17. listopadu, které přijalo požadavek Moskvy na dlouhodobou přítomnost sovětských jednotek na území ČSSR a stoupající brutalita bezpečnostních složek vůči občanům, kteří se nechtěli se stávající situací smířit (demonstrace 6. - 7. 11.). Nechci se věnovat těmto událostem v celé jejich šíři – ponechám to historikům – popisuji jen vlastní zkušenost, protože po jistou dobu jsem se ocitl v lokálním (brněnském) centru dění a skromné popisy událostí studentské stávky v současné historiografii považuji za značně pokřivené.
Studoval jsem tehdy sociologii na filozofické fakultě UJEP (dnes MU) v Brně. Zdejší Spolek posluchačů filozofie měl oproti ostatním vysokým školám (včetně Prahy) zcela ojedinělé postavení – byl regulérním politickým subjektem v rámci jihomoravského kraje a udržoval i čilé styky s tajemníkem Krajského národního výboru v Brně Jaroslavem Šabatou (bývalý šéf katedry psychologie). Pravdou je, že v ještě pořád horečnatém posrpnovém období na skutečné studium moc času nebylo a ve volném čase se diskuze odvíjely převážně na politická témata. Režim pod tlakem okupantů zaváděl stále nová omezení občanských svobod, především byla zcela omezena svoboda shromažďování – každá trochu větší skupinka lidí na ulici (tři a více) byla esenbáky alespoň perlustrována, případně předvedena k výslechu. Proti demonstrantům 6. a 7. listopadu byli nasazeny speciální policejní oddíly a hasiči, desítky účastníků byly zraněny, další stovky zatčeny.
Také tradiční studentskou pietu k 17. listopadu u Kounicových kolejí úřady zakázaly. Studentské organizace se odmítly ovšem podřídit a i když sváteční den připadl na neděli, kdy většina mimobrněnských studentů bývá doma, sešlo se na Kraví hoře několik tisíc vysokoškoláků a středoškoláků. Původně poměrně klidné shromáždění se díky policejním provokacím změnilo v několik malých bitevních polí a dav, který se samovolně nasměroval do centra města, se esenbáckým pohůnkům podařilo rozehnat až po několika hodinách.
V aule fakulty pak Spolek posluchačů filozofie zorganizoval slavností shromáždění za účasti děkana fakulty (čtenář promine, ale po 40 letech jsem už většinu jmen zapomněl). Přítomní studenti přijali prohlášení k politické situaci v zemi a zároveň vyhlásili stávkovou pohotovost. Text prohlášení jsem osobně odnesl do brněnské redakce Mladé fronty, s níž jsem tehdy spolupracoval (vedoucím byl Jiří Karnet, který později emigroval). Dostala se mi přitom do rukou aktuální zpráva ČTK o vyhlášení okupační stávky na pražské Filozofické fakultě, na kterou bylo vzápětí vyhlášeno embargo (teprve po létech jsem zjistil, že šlo opravdu o falešnou informaci). Odnesl jsem ji zpátky na fakultu, kde pokračovala debata a předsedající (Eliáš) ji před plénem přečetl. Reakce byla jednoznačná: okamžité vyhlášení okupační stávky. Byl jsem zvolen do stávkového výboru za nižší ročníky.
Ještě téhož dne se k nám připojila JAMU, na Lékařské fakultě zástupci narychlo ustanoveného stávkového výboru neuspěli (vyhodil je vrátný). V pondělí už stávkovaly prakticky všechny brněnské vysoké školy (mimo vojenské) a postupně se připojily i školy střední (vůdčí osobou středoškoláků byl Petr Šabata). Obdobně na tom byla i další vysokoškolská města – např. na olomoucké univerzitě začala stávka také už 17. listopadu. V dostupné historiografii se tvrdí (týká se i Brna), že studentská stávka vypukla až 19. listopadu a trvala tři dny, což je v naprostém rozporu se skutečností (alespoň v Brně trvala nejméně týden, na filozofii 10 dní). Tehdejší celorepublikové vedení studentů - působil v něm i Jan Kavan - úplně vypadlo z role (v Brně Vysokoškolské centrum) a v jednotlivých městech převzaly vedení společné stávkové výbory jednotlivých fakult. Vládnoucí struktury v Brně se nezmohly na žádnou podstatnou reakci – až na několik incidentů, když se SNB pokusila několikrát zatknout studenty rozdávající letáky před vraty továren a institucí. Stálou hrozbou se staly pouze sovětské jednotky narychlo přesunuté už před 17. listopadem z Vyškova, které měly zabránit případným „kontrarevolučním“ vystoupením.
Deset bodů studentských požadavků:
Takhle honili demonstranty esenbáci a milicionáři:
A takhle zatýkali:
Důsledky stávky pocítila v následujících měsících celá akademická obec. Neuplynul ani rok a většina členů stávkových výborů byla vyloučena ze studia, akademičtí funkcionáři, kteří se jednoznačně postavili na stranu studentů přišli o práci nebo emigrovali.
17. listopad 1968 byl samozřejmě pouze jednou z epizod období konce Pražského jara. Přesto by si zasloužil důkladnější zhodnocení historiků než pouhá, mírně řečeno nepřesná, konstatování. Ostatně to se týče i následných 20 let „normalizace“.
Foto: archiv města Brna
