Krajské a senátní volby vystavily Topolánkově vládě poměrně nepříjemný účet. Ne že by kabinety předcházející neměly máslo na hlavě, ale obvykle nebyly kritizovány ze všech koutů politického spektra, tak jak se to povedlo současné sestavě. Vítězný pokřik z Lidového domu přitom ale není na místě, protože skutečný volič v pozadí pouze vyjádřil nevůli s praktikami svých lídrů – jinou možnost mu politické strany už dávno vzaly – což samozřejmě není mandát pro další kotrmelec v oranžové barvě.
Hřích první: Dvě vlády a „kupování poslanců“
ODS sice před dvěma lety vyhrála s poměrně značným ziskem volby, ale ani sebelepší matematické přepočty jí nepomohly získat parlamentní většinu - vymstila se jí tak krátkozraká podpora změny volebního zákona z přelomu letopočtu, která zvýhodnila velké strany – a za patového stavu se logicky objevily hlasy požadující vytvoření velké koalice s ČSSD. Na to Topolánkovi lidé nechtěli přistoupit, protože jejich plány na změny v hospodářské struktuře státu by vzaly za své a tak přišel na řadu politický handl. Na jejich stranu přešli dva poslanci ze Zemanova křídla ČSSD – Melčák a Pohanka – jako pozdní platba úroků za „oposmlouvu“ (pravděpodobným vyjednavačem byl Klaus, který po celé prezidentské období udržuje pravidelné styky se svým bývalým „rivalem“ – osobně např. v lednu 2004 či naposledy v září 2007 na Vysočině - většinou však přes Zemanova důvěrníka Šloufa).
Hřích druhý: Zrada volebního programu ODS
Úhelným kamenem vítězné volební Topolánkovy kampaně byla daňová reforma vypracovaná do poměrně značných detailů, která podle jejího autora V. Tlustého měla přinést rychlejší růst ekonomiky a spravedlivější a levnější systém pro poplatníky. Tlustého projekt ovšem narážel na odpor nejen na straně koaličních partnerů (KDU-ČSL ústy Kalouska), ale i v řadách ODS, především u prezidenta Klause, který své výhrady dal několikrát najevo, a zřejmým důsledkem prezidentova dvoutýdenního „váhání“ se jmenováním druhé Topolánkovy vlády se stala výměna na postu ministra financí (Kalousek), což v praxi znamenalo opuštění původního volebního programu. K jakýmsi kosmetickým úpravám daňového systému pak sice došlo, ovšem opět na úkor peněženek většiny zrazených voličů. Navíc premiér několikrát prohlásil, že v úspěch Tlustého receptů nikdy nevěřil (jeho lobbystická skupina nebyla totožná s lidmi kolem Tlustého) a pro Lidové Noviny 15. 4. 2006 prohlásil: „Pokud budeme lidem před volbami otevřeně říkat, co máme v plánu, nikdy ve volbách nevyhrajeme.“ budeme lidem předvolbami otevřeně říkat, co máme v
Hřích třetí: Totalitní metody
Úmyslně se vyhýbám „programům“ dvou dalších politických subjektů v koalici. Ty totiž, až na některé v praxi nerealizovatelné Bursíkovy projekty, žádný nemají. Nejde přitom o žádné mínus. V demokracii totiž už ze své podstaty nejsou vlády a parlamenty „hybateli věcí“, ale správci země. Pověření k důležitým změnám mohou získat pouze vítězstvím ve volbách, kdy jimi navržená řešení mají široký konsensus a skutečná odpovědnost za případné neúspěchy tak přechází z valné části na jejich voliče. Zjednodušeně: vláda ani opozice si nemůžou dělat, co chtějí! Přesto přišla koalice v závěru loňského roku s tzv. reformním balíčkem narychlo upečeným ve stranických kuloárech, který nejenže neprošel veřejnou diskuzí (ojedinělé připomínky věciznalých odborníků nikdy nebyly brány v potaz!), ale i na půdě obou sněmoven byl protlačen silou, zcela mimo zavedená parlamentní pravidla s použitím stranické disciplíny, tolik kritizované u předchozích vlád. Ostatně právě tento moment koalici vytýkal i Ústavní soud – nebyl sice porušen žádný platný zákon, ale politická kultura vzala za své. Topolánek jednání své vlády okomentoval příznačně: „To, že neměly ty strany tyto věci v programu před volbami, neznamená, že to nemůže být koaliční kompromis. A to je, přátelé, koaliční kompromis.“
Hřích čtvrtý: Julínkova nereforma
Pravděpodobně největší kontroverzi vyvolala zdravotnická část jmenovaného balíčku: tzv. Julínkova reforma. Zavedení poplatků za léky, návštěvu lékaře a pobyt v nemocnici sice mělo svá opodstatnění – ostatně podobné návrhy částečně padly svého času i z úst bývalého ministra zdravotnictví Ratha (v rámci předvolební strategie ČSSD zůstaly nerealizovány) - ovšem od samotného počátku jim chyběl v dnešní Evropě zcela běžný sociální rozměr, přestože tehdejší účty zdravotních pojišťoven vykazovaly přebytek kolem 25 miliard. Navíc, až na poplatky za léky, o nichž Julínek hovořil v jedné televizní diskuzi cca půl roku před volbami, tyto kroky nebyly obsahem předvolebního programu ODS, takže k nim vláda neměla od voličů mandát. Totéž se týká i převodu nemocnic na akciové společnosti a likvidace veřejnoprávního sektoru vůbec. Ostatně současná celosvětová finanční a hospodářská krize jen potvrzuje zranitelnost obdobného systému (injekce americké vlády krachující pojišťovně AIG, která je zároveň největší zdravotní pojišťovnou v USA) a nezbytnost veřejné kontroly zdravotnictví financovaného z peněz daňových poplatníků, jak lze vypozorovat i v dalších státech EU.
Hříchů by se určitě našlo daleko více. Ty výše uvedené, ale považuji za nejpodstatnější, i když největším Topolánkovým hříchem jsou prohrané senátní a krajské volby. Vzhledem k existujícímu volebnímu systému neměli lidé jinou šanci, než dát hlas jinému zlu, které jim už po dvou letech v opozici připadá přijatelnější než diletantské experimenty Topolánkova kabinetu. ODS se přitom honosí příslušností ke „konzervativnímu“ táboru, což by v praxi mělo znamenat, že funkční systémy se neboří, ale vylepšují (jen pokud je to nezbytné!). To, co nám „koalice“ společně se svými nohsledy v obou komorách parlamentu ve skutečnosti předvádí, se spíše podobá zlému snu po únoru 1948. Schází už jen ty „úderky“ ze stránek tehdejších deníků a pochody mládeže v modrých košilích – naštěstí dost podstatná část dnešních náctiletých se vyřádí na různých technoparty a k volbám radši nechodí. Jen tak mimochodem, před dvěma lety jim Langer a Vidím (dnes už jen "zločinec a kryptofašista") za podporu ODS slíbili reformu policie a zrušení pendrekového zákona znovuzavedeného za Grosse. Samozřejmě jen natřeli služebny jinou barvou, nakoupili pár aut a už tak široké pravomoci a výhody policistů oproti normálním občanům ještě zvýšili.
P.S.: Občas slyším, že vláda je od slova vládnout, ve smyslu řídit obyvatele země nebo jim nařizovat. Možná jde při bohatosti české slovní zásoby jen o používání nesprávných významů. Pokud hovořím s Britem nebo Američanem hovoříme o „Government“, což sice my překládáme jako vláda, ale v jejich chápání jde o „správu“. Totéž u Němců, Rakušanů, Švýcarů: „Regierung“ by nikdo z nich (snad starší předválečná generace) nechápal jako „vládu“ v našem pojetí, protože u nich vlády zemi „spravují“.
