Všechny náboženské knihy oplývají pozoruhodnou schopností zakrývat některé zdánlivě nepříjemné skutečnosti ze života svých zakladatelů a osob významných pro danou víru. Například o odvržené manželce a dětech Budhy – Gautamy se jeho životopisci zmiňují jen okrajově. Také sexuální život Ježíše Krista získává se stále novými biblickými výzkumy poněkud jiné kontury, než je oficiálním církvím milé (Maří Magdaléna). Dovolím si proto i malý teoretický exkurz do historie islámu a života jeho posledního proroka, protože při jeho studiu jsem narazil na zřejmé paradoxy.
Mohamed, vlastním jménem Abul Kásim ben Abdalláh ben Abd el-Mutallib, pocházel z poměrně chudé rodiny Hášimovců z kmene Kuraiša v Mekce. Otec mu záhy zemřel (podle některých pramenů před jeho narozením), a protože Mohamed nebyl prvorozeným synem, nestal se dědicem skromného otcova majetku. Po několika peripetiích jeho života v dětství (smrt matky, děda) zůstal u svého strýce Abú Táliba a stal se pasákem stáda (neuvádí se druh zvířectva). Později také podnikl se strýcem několik obchodních cest po arabském poloostrově a Sýrii, což mu umožnilo poznat i jiné národy a zvyky. Od dětství míval záchvaty vidin (z dnešního hlediska šlo o poměrně vážnou vegetativní mozkovou poruchu), ale podle tehdejších arabských představ byly jeho stavy dílem démonů. Kolem 25 roku života vstoupil do služeb bohaté vdovy Chadídží, která mu posléze nabídla manželství (bylo jí téměř 40 let). A právě tady je kámen úrazu.
V dnešní době se právě vztah Mohameda a Chadídží používá při argumentaci o rovnoprávnosti žen v islámské společnosti. Tehdejší arabské zvykové právo ale nepřipouštělo, aby přešlo dědictví zesnulého manžela na manželku (navíc na kterou, když mnohoženství patřilo k běžnému koloritu?!). Dědici se stávali nejstarší synové nebo bratři (bratranci) zesnulých. Stejnou praxi přejímaly i ranné křesťanské směry (u Arabů tehdy velmi rozšířené) v dané oblasti (viz například dnešní Maronité, Koptové a další). Jedině u Židů (odvozují své židovství od matky) bylo dědictví manželky běžné (monogamie). Navíc manželství Chadídží a Mohameda bylo až do její smrti monogamní a Chadídža ho (nevzdělaného) zřejmě také zasvětila do Starého zákona a židovských rituálů. Po svém nuceném exilu do Medíny (Jathrib) se nejprve obrátil na místní židovskou komunitu ve snaze o uznání svých prorockých vlastností. Teprve po jejich odmítnutí se od původní víry odvrátil. Přesto i později, když už se stal uznávaným náboženským vůdcem, držel nad Židy ochrannou ruku.
Někdo možná namítne, že jméno jeho manželky není židovské. Ale transkripce hebrejských a arabských jmen je na Blízkém východě dodnes běžná. Např. Júsúf – Josef, Daúd – David apod. Obdobu pro Chadídžu jsem sice nenašel, ale vzhledem k časovému odstupu a nepřesnostem v přepisech Koránu jde o nepodstatnou maličkost. Musíme si také uvědomit, že dnešní pojetí národů v té době neexistovalo. Běžnější bylo rozdělení kmenové a rodové a následně i náboženské. Na arabském poloostrově před islámem přežívaly zejména tradiční polyteistické představy a vedle nich hrály významnou úlohu právě židovské diaspory a ranně křesťanské směry. Možná nebýt manželství Mohameda a Chadídží, nebyl by …
