Za cenu dalšího vnitrostranického sporu prosadila většina v ODS regulaci tak zvaných anonymních akcií. Znovu se prohloubil příkop uvnitř občanských demokratů. A proč? Ve skutečnosti jenom kvůli zákonu, který půjde snadno obcházet, takže – a to je fatální fakt – v praxi nebude naprosto k ničemu.
Tvrzení, že zrušením anonymních akcií (či přesněji řečeno jejich omezením) dosáhneme pokroku v takových problémech, jako je praní špinavých peněz, klientelismus, korupce, obcházení pravidel veřejných soutěží a dohazování zakázek kamarádům, je lživé a nepravdivé. Je to velká politická a mediální bublina, u které nevím, jestli vznikla jenom z hlouposti a neznalosti, nebo ji snad dokonce někdo financuje.
A ODS – pravicová strana, která by měla určovat agendu diskusí a být iniciativní silou ve společnosti, se nechává táhnout hloupou a veskrze idiotskou kampaní, která většině národa věší bulíky na nos a jako za kusem špeku vodí voličské preference směrem k myšlenkově prázdným skořápkám typu TOP09 nebo Věci Veřejné nebo za jakýmsi Karlem Janečkem a jeho hnutím za duchovní obrodu národa. Fuj!
Takže se ODS hádá o pitomost anonymních akcií místo toho, aby mluvila o omezení státu, o tom, aby vláda, kraje, obce a další orgány státní moci a samosprávy rozhodovaly o stále menších sumách, menších penězích, abychom zde neměli polostátní firmy, ale abychom konečně privatizovali celou tu džungli zbytků státního podnikání. Proč neřeší ODS raději pravidla veřejných soutěží, soutěžní legislativu a zákonem zajištěné zamezení praktik, kterými jsou vychytrale omezovány soutěže a podobné opravdu podstatné věci. Když budu mít soutěž, kde se zúčastní tři firmy a to jen ty, které nějaký úřad vyzve, a když vyhraje společnost s neznámými majiteli, je to jistě nepřijatelné a naprosto neprůhledné, pravděpodobně jde o uplácení jako hrom. Když ale budu mít soutěž, kde nabídne svoje ceny dvacet zájemců, když vyhraje ten nejlevnější nebo ten, kdo dá nejnižší cenu při nějakém stupni garance kvality, pak mi může být v podstatě naprosto jedno, komu vítězná firma patří.
Já vlastně nemám problém s oním „kompromisem“, který nakonec v parlamentu prošel, protože to chápu jako jakousi sice hloupou a zbytečnou, ale v dané situaci asi nezbytnou úlitbu veřejnému mínění. Má pouze několik málo naprosto zásadních chybiček – mimo jiné to, že tisícům obchodních společností, z nichž většina zřejmě nikdy nepracovala za veřejné peníze a ani to nehodlá měnit, takže nás jejich majetková struktura nemusí vůbec zajímat, přikazuje zvýšit náklady sobě i svým akcionářům. Všechno má svoje náklady – i registrace a uložení cenných papírů, i jejich přetvoření z akcií na doručitele do akcií na jméno a tak dále. Což je od pravicové strany opravdu to, co od ní podnikatelé očekávají – růst administrativní zátěže, růst nákladů, větší kontrola majetku… To je přesně ten skvělý politický tah, který posílí loajalitu pravicových voličů k pravicové straně.
Když si to přehledně zopakujeme, tak fakta jsou taková: ODS nechávala některé problémy tak dlouho „vyhnít“, až je na stříbrném podnose nabídla konkurenci. Ta se jich chopila a udělala z nich jednu z klíčových otázek politického boje. Aby se ODS nepostavila proti společenské objednávce regulovat, zakazovat a omezovat podnikání, tak dojednala alespoň trochu méně škodlivou variantu. Jenže ve skutečnosti se připojila k obelhávání národa a přísahala na pokrytecké tvrzení, že konec anonymních akcií omezí korupci. Neboť již nemá odvahu říkat jednoduchou pravdu – totiž že korupci sníží ve skutečnosti jenom omezení státní a úřednické moci.
Jenom krátce o několika nejjednodušších způsobech obejití čerstvého zákona. V e skutečnosti nemusí být zveřejnění akcionářů nebo obecně majitelů jakýmkoliv důkazem o tom, že firmu nevlastní někdo jiný. Mohu mít naprosto nastrčené osoby, které budou vystupovat jako majitelé podílů, ale prostřednictvím nějakých smluvních vztahů bude skutečným majitelem někdo naprosto jiný. To se ostatně stává zcela běžně i v zahraničí – společnosti registrované v Lucembursku či Lichtenštejnsku a v mnoha dalších zemích mají takovouto klamavou strukturu poměrně často a mimochodem může být sídlem takové firmy klidně velmi respektované Švýcarsko. Některé kantony jsou plné právníků, kteří se rádi stanou papírovým vlastníkem čehokoliv, pokud za to dostanou správně zaplaceno. A tak dále, a tak dále, a tak dále.
Je to jenom o trošku, trošičku složitější. To je celé.
