22 osamocených

Podle posledních průzkumů by ODS ve volbách do parlamentu získala pouhopouhých 22 křesel. Polovinu toho, co TOP 09 v r. 2010. Samozřejmě jde jen o průzkum a ještě ke všemu o volební model, což je obzvláště nejistý kousek podobný věštění z křišťálové koule. Ale přece jenom - tohle začíná vypadat na naprostou tragédii.

Když totiž srovnáme potencionální výsledek roku 2014 se skutečnostní roku 2010, je to zvláště tragické. Tehdy totiž ODS získala pěkných 53 mandátů. A v roce 2006? To získala ODS 81 poslanců a to s Topolánkem v čele a Dalíkem v záloze.  A konečně i v tragicky prohraných volbách 2002 to bylo hezkých 56 mandátů a v roce 1998, krátce po sarajevském atentátu a v silné konkurenci právě vzniklé Unie svobody, 63 mandátů. Jinými slovy, vyhlídka na 22 poslanců je zároveň vyhlídkou na to, že ODS s konečnou platností nastoupí cestu do sklepa politické bezvýznamnosti a historie.

Čím to je?

ODS není sexy a nevypadá to, že by sexy zase v nějaké rozumné budoucnosti být mohla.

ODS strávila poslední ch pět let bojem proti vnitřnímu nepříteli. Tohoto démona vyvolal z hlubin už Mirek Topolánek, když se zády krytými Markem Dalíkem zahájil boj proti „kmotrům“.  Ve skutečnosti však nešlo o nějakou „očistu“ ODS, ale o způsob, jak si jedno názorové křídlo uvnitř strany vyřídilo účty s křídlem druhým. Tak zvaní příznivci „širokého rozkročení“ ODS neměli jako primární cíl „kmotry“, tedy v podstatě lidi, kteří využívali ODS jako výtah k moci a především jako prostředek vlivu na veřejné soutěže a jako nástroj získávání státních a veřejných zakázek pro předem určené firmy. Hlavním cílem kampaně bylo názorové křídlo v ODS, které vycházelo z původních postulátů ODS – malého státu, nízkých daní, prostoru pro podnikání.

Dokonce ani nemám pocit, že samotný Mirek Topolánek to takto myslel. Jsem přesvědčen o tom, že on osobně opravdu směřoval za cílem vytvořit z ODS obecně přijatelnou stranu sahající od liberálního středu až na hranice demokratické konzervativní pravice. Jenže vypálil první výstřel a ve vzniklém boji se jako bojovníci proti kmotrům prezentovali především další „kmotři“. Protože voliči nejsou hlupáci, viděli před sebou rázem stranu zvláště podivuhodnou. Stranu, ve které byly její původní myšlenky zahnány do ilegality, ale která zároveň neprošla žádnou „očistou“. Volič dobře viděl, že v ODS neproběhla ideová revoluce, ale souboj dvou skupin lidí, kterým šlo primárně o vliv, a myšlenkami pouze maskovali holou pravdu.

Tento souboj semlel nakonec všechny – „kmotry“ i řadu lidí, kteří s opravdovým důvodem tohoto boje neměli nic společného. A semlel i Mirka Topolánka.

V co nyní mohou doufat rozpačití vítězové semknutí kolem Petra Nečase – Martin Kuba, Pavel Blažek, Marek Benda, Petr Bendl…? Mohou doufat, že vládní politika posledních třech let začne nést nějaké ovoce, že „to začne fungovat“ a že se s oživením sveze i popularita ODS. Je to trochu naivní a hodně nejisté. Aniž bych se pasoval na nějakého jasnozřivého makroekonoma, nevidím nikde před nosem ani na obzoru nic, co by mělo oznamovat obrat neradostné situace českého hospodářství. Ministři také mohou dále vysvětlovat, že vládní politika je správná a naprosto nutná. Včetně onoho zcela nepřijatelného zvyšování daní. Jenže kdyby hlavním představitelům ODS narostla nejvýmluvnější ústa v Evropě, stejně by to ale nepomohlo. Protože stačí říci: S-karty. Nebo registr vozidel. Nebo cokoliv jiného z bohaté zásobárny problémů. Přičemž je naprosto jedno, že většinu z nich nebo mnoho z nich nemají na svědomí politici ODS, ale lidé z jiných koaličních stran.

ODS bude muset jít do dalších voleb s jiným týmem, s týmem, který nebude mít nic společného s touto vládou. Tak by to řešili v zemích, kde umějí vládnout. Nečas a jeho lidé by odešli 9 měsíců před volbami a uvolnili by prostor pro pokus zaujmout veřejnost stranou a politikou, která by na sobě nenesla sliz minulých let a stranické války.

Ale to by předpokládalo, že lidem z vedení ODS nejde právě o ten vliv a moc, ale o to, aby ideje svobody a pravicové politiky po posledních letech přešlapování a předchozím období levicových experimentů měly znovu rozhodující slovo při formování České republiky.