Znal jsem jej málo, ale měl jsem jej rád, protože byl vždy jiný než ostatní politici. Seznámil mě s ním jeho bratr, který se často objevoval v Poldovce a byl jakýmsi poradcem Vladimíra Stehlíka, privatizátora kladenské Poldi.
Nebyl jsem zasvěcen do privatizace, o jejím vzniku a o jejích autorech, jsem nevěděl více, než jsem se dozvěděl v médiích. V době, kdy se jména některých spoluautorů privatizace skloňovala jako jména spolupracovníků StB a tunelářů, Tomáš Ježek všechna tato obvinění vyrovnával svým klidem, vyrovnaností a sympatickou, trochu se zajíkající dikcí svých promluv. Působil důvěryhodně, měl charisma, čišela z něj poctivost, byl to zkrátka sympaťák.
Když jsem viděl v TV zavzpomínání Václava Klause na svého vynikajícího spolupracovníka, věděl jsem, že to bylo hodně jinak. Muselo, protože bych se jinak nedozvěděl od Tomáše Ježka věci, na které si často vzpomenu, a které zatím zůstávají v historickém pozadí. Teprve poslední články Petra Pitharta a Pavla Bratinky mi doplnily chybějící kamínky do mozaiky počínající od amerických basketbalistů.
Bude to asi 5-6 let, když jsme byli spolu účastníky diskuse v Českém rozhlase o privatizaci a restitucích. Já jako právník, on jako ekonom, jeden ze spolutvůrců kuponové privatizace. Redaktorka nám pokládala otázky k jednotlivým restitučním zákonům; já k nim měl řadu výhrad, ale i slov uznání – diskuse kulminovala u zákona o vydání židovského majetku, kterému jsem vytýkal jeho opožděnost, protože měl ustanovení, že se nevydává majetek, na který byl již zpracován privatizační projekt. A protože se jednalo o poslední privatizační zákon a privatizace již běžela osm let, byla naděje na vydání majetku mizivá. No jo, bylo to složité, říkal pan docent Ježek, „pane doktore, kdybyste věděl, co já si s těma restitucemi užil.“ „Ale s tím židovským majetkem,“ kontruji, „jste si měli pospíšit. Ono to vypadalo v obráceném gardu jako v tom židovském vtipu o té frontě na chleba v SSSR, kde první vyloučili z fronty židy a nakonec jako poslední hrdiny SSSR, aby se pak zjistilo, že chleba nepřivezou vůbec.“ „Já vím, já vím“, hájil se spoluautor kuponovky, “já to všechno chtěl rychle, ale to ten Václav“…Zpozorněl jsem: “Václav? Havel?“ „Ale ne, přece víte koho myslím“. Paní redaktorka dává pokyn k přerušení nahrávání a ptá se také: „Václav?“ Pan exministr se viditelně ošívá, „myslíte Václav Klaus,“ říkám pomalu? „Jo,“ odpovídá. „Jééé, řekněte nám, jak to bylo s Klausem“, naléhá paní redaktorka. Jenže Tomáš Ježek mlčí a pak váhavě říká: „Nemohu, Václav by se zlobil.“ „Vždyť nenahráváme, řekněte to jenom nám“, říkám a redaktorka se přidává: „Prosím, prosím“. Tomáš Ježek se váhavě podívá na červené světélko ve studiu a povídá,: „To bylo tenkrát s těmi americkými basketbalisty“. „S basketbalisty, s jakými basketbalisty“, nevěřícně reaguji. „No byli jsme se s Václavem tenkrát podívat na Harlem Globertrotters“. „Kouzelniky s míčem“, dodávám. „Já je také viděl. A co měli společného s restitucemi “, ptám se. „Když jsme šli domů, tak jsme o nich začali mluvit,“ pokračuje Tomáš Ježek, „Václav začal mluvit o světoběžnících a o své sestře ve Švýcarsku s tím, že by teď exulanti jako ona chtěli zpět majetky, co tady nechali a přitom nic proti režimu nedělali…“ „Vy myslíte, že jej proti restitucím vedli osobní důvody“, říkám. „Bohužel“, odpovídá pan Ježek. Pak jsme z rozhlasu šli spolu ještě na pivo. A tam jsem se dozvěděl mnohé z toho, co jsem si nyní přečetl ze vzpomínky svého učitele na PF UK doc. Petra Pitharta otištěné v LN dne 1. 12. 2017 pod názvem „Tomáš, ten věřící“. Něco z toho jsem věděl již dříve, o kuponové privatizaci především, měla přece mnoho kritiků, ale nyní jsem to četl od někoho, koho znám a komu věřím. O Tomáši Ježkovi, věřícím protestantovi a liberálovi, který se snažil jak mohl, aby kuponovka, kterou vymyslel s Dušanem Třískou, nebyla spuštěna předčasně, aby byla zasazena do právního rámce a jím chráněna. Vedla jej k tomu nejen jeho osobní poctivost a smysl pro fair play, ale i jeho protestantská víra ve spravedlnost. Jak píše Petr Pithart ve shora uvedeném článku: „Tomáš ještě za minulého režimu překládal klíčová díla Friedricha Augusta von Hayeka, klasika liberalismu. Někteří co se jím pak oháněli, přečetli jen kousky z jeho díla: ty, kde velký myslitel mluví o absolutním respektu k právu, o nezbytných pravidlech trhu a také o občanské společnosti, asi přeskakovali. Asi určitě.“ I když kuponovka, jak píše Petr Pithart, nebyla později populární, tak problém nebyl v ideji, ale v jejím základním provedení. Je neuvěřitelné, že Tomáš Ježek musel vynaložit velké úsilí na právní notoriety, na něco, co mělo být samozřejmostí. K velké nelibosti Václava Klause zdržel o několik týdnů její spuštění, jen aby kuponovka měla spravedlivý start. Podle Petra Pitharta: „trval na tom, že možnost podávat konkurenční privatizační projekty musí mít nejen managementy dosud státních podniků (nomenklatura), ale i kdokoli jiný.“ Za jediný den se mu podařilo v České národní radě prosadit zákon, že vedení podniků musí umožnit zájemcům o vypracování konkurenčních privatizačních projektů přístup ke všem podnikovým důležitým ekonomickým údajům. Stejně tak je neuvěřitelné, že v návrhu zákona o investičních a privatizačních fondech vypracovaným federálním ministerstvem financí, jak uvádí Petr Pithart, chybělo pravidlo o kolektivním investování. Jeho smyslem bylo znemožnit zakladatelům fondů, aby mohli nakládat s prostředky vnesenými akcionáři jako s vlastními. Protestant Tomáš Ježek protestoval – jeho Fond státního majetku napsal ministerstvu financí, aby se zákon o toto pravidlo doplnil. Ministerstvo zákon nedoplnilo a protestant Ježek prohrál. Za čas podle Petra Pitharta, již mohl poražený spočítat první gigantický tunel, ukradených 49,6 miliard drobným investorům.
To, co jsem si u piva s ním nepoznamenal, jsem si teď přečetl v pregnantním vyjádření Petra Pitharta, u kterého jsem dne 18. 6. 1969 složil zkoušku z teorie státu a práva s výsledkem „velmi dobře“. O teorii práva a spravedlnosti toho věděl ekonom Tomáš Ježek rozhodně více než jeho přítel z dětství, se kterým se kvůli kuponovce rozešel. Tomáš ji chtěl mít spravedlivou, přítel Václav rychlou. Mimo tento článek, Petr Pithart jednou na otázku, co se po listopadu nepovedlo, odpověděl: SPRAVEDLNOST. Tomáš Ježek byl jedním z prvních polistopadových rytířů, který byl v první polovině 90 let sražen v souboji o ni. A nejen o ni. Nechci se schovávat za Petra Pitharta, ale musím ho naposledy citovat, protože o tom ví více než já. „Tomáš Ježek učil pak na VŠE institucionální ekonomii, to je ta ekonomie o pravidlech, že ta jsou alfa a omega. Bez nich je trh tahanice o kořist. Napsal o tom několik mimořádně jasnozřivých knih, také knihu o tom, jak to všechno doopravdy bylo: „Budování kapitalismu v Čechách“. Měl literární talent, ale hlavně měl uspořádané hodnoty. Po úctě k Bohu a lásce k bližnímu byla mu poctivost nejvýše. Profesuru mu vědecká rada Národohospodářské fakulty VŠE odmítla dát. Dostal ji přítel z dětství, který na ni nikdy pravidelně neučil.“ Podmínky habilitačního řízení a jmenování profesorem stanovil tehdejší Zákon o vysokých školách č.172/1990 Sb.
