Návštěvy z historie

Bylo to koncem 50 let, kdy do socialistického Československa přišel první americký film, kterým byla filmová epopej „Vojna a mír“ podle slavného románu L.N.Tolstého. 

 Předcházel mu dokument „Na Bowery“ ukazující nezaměstnané chudáky válící se na proslulé newyorské ulici. Nejen proto, že byl americký, barevný a širokoúhlý, ale uchvátil mě i  děj románu, o které jsem tehdy jako ani ne patnáctiletý, měl jen matné tušení. Bylo to také první seznámení s americkým filmovými hvězdami. Henry Fonda jako hrabě Pierre Bezuchov, mladičká Audrey Hepburnová jako Nataša Rostová nebo Mel Ferrer jako kníže Bolkonskij. Film mi tehdy učaroval a sovětské zpracování tohoto Tolstého románu, ač bylo  blíže ruské duši a Tolstého filosofii, ve mně zdaleka nezanechalo takový dojem, jako ten první americký film,  asi proto, že byl americký , zatímco ten druhý jen sovětský. Ale američtí herci byli určitě lepší. Co tenkrát dokázaly oči Audrey Hepburnové, na to nikdy nezapomenu…za svými brejličkami rozpačitý a zmatený Pierre Bezuchov a jeho sok v lásce, vojensky rázný kníže Bolkonskij, pobočník vítěze nad Napoleonem,  generálem Kutuzovem. Dodnes je pro mě americká verze zpracování „Vojny a mír“ z roku 1956 mým největším filmovým zážitkem.

Proto bylo pro mě velkým překvapením, když asi před šesti lety vstoupil do mé advokátní kanceláře americký klient, který se mi představil jako Mr. Volkonsky. „Volkonsky“, říkám udiveně „Promiňte prosím, máte něco společného se slavným ruským šlechtickým rodem Volkonských ? “ Ano, jsem přímý potomek“, odpovídá můj nový klient. A já mu začal vyprávět svůj filmový zážitek z 50. let a ptám se jej, zda-li mi jako člen rodiny Volkonských může vysvětlit, proč se jeho předek v Tolstého románu jmenuje  Bolkonsky.  „To vám vysvětlím“, říká pan Volkonsky  „Jeden z mých předků   S.G. Volkonsky byl účastníkem děkabristického povstání v roce 1825 a byl deportován do města Čita na Sibiři  a v roce 1867, když Tolstoj psal „Vojnu a mír“, tak byla  rodina Volkonských ještě v nemilosti. „   „Ano“, říkám, „včetně manželky vašeho předka S.G. Volkonského, Marie Nikolajevny Volkonské, roz. Rajevské, která proti vůli své rodiny následovala manžela do vyhnanství.“ „Odkud to všechno víte“. ptá se Mr. Volkonsky.  „Jsem historik“, odpovídám, „vím i to, že M.N. Rajevská byla  přítelkyní Puškina, který ji věnoval několik básní, ale jak to bylo s tou záměnou písmena „V“ za „B“.  ptám se znovu . „Byl to jednoduchý trik,“ říká pan Volkonsky, „car Alexander II. ho prohlédl, ale jeho tupá cenzura nikoliv. Ostatně v  ruské abecedě   se „B“ čte jako „V“.

Bylo to neuvěřitelné, klient z USA mi vysvětluje, jak L.N.Tolstoj oklamal carskou cenzuru a  já se dozvídám, co mi ani v hodinách ruštiny neřekli ve škole. Musím to zavolat mé oblíbené ruštinářce z průmyslovky, kterou zná každý čtenář tohoto článku. PhDr. Olga Baťková – Žáková je totiž mezinárodní krasobruslařskou rozhodčí a je na obrazovce TV z každého mistrovství Evropy nebo světa.

Ale Mr. Volkonsky měl v rukávu ještě další neuvěřitelnou příhodu, tentokráte mořeplaveckou. Při obědě na který mě pozval, jsem mu vyprávěl o svém každoročním cestování po Francii a o svém psanío ní. „Kam pojedete letos“, zeptal se mě ?“ Byl jsem již třikráte v Provence, ale ani tyto cesty mi nestačily k dokonalému seznámení s tímto líbezným krajem, nejsladším ve Francii. Takže tam letos pojedu počtvrté“, vysvětluji. „Výborně, tak potom navštivte mého přítele hraběte D’Entrecasteaux, bydlí na hradě v městečku stejného jména“. Již podruhé mě šokoval. „Myslíte potomka toho slavného kontraadmirála“. „Ano, to je on“. Nevěřím svým uším. Vždyť D’Entrecasteaux je pro mne Francie, toto jméno mně přivedlo k francouzštině. Musím se vrátit zpět do roku 1967. Byl jsem tehdy na vojně v Havlíčkově Brodě jako radista spojovacího praporu 4. tankové divize, komunisty hrdě nazývané  „Ocelová pěst republiky.“ Našel jsem zde velkého kamaráda Jirku,  vlastně o pár hodin dříve – bylo to zase takové neuvěřitelné setkání. V Kolíně na nádraží jsem nastoupil do osobáku do Havlíčkova Brodu a sedl si do kupé, kde již seděl nějaký můj vrstevník. „Nejedeš náhodou na vojnu“, ptám se ho. „Jedu,  k útvaru 8012. Jéé, já taky“. A když jsme seskakovali z nákladního vozu, který nás  dovezl s ostatními rekruty od rychlíku v Havlíčkově Brodě do kasáren na havlíčkobrodském letišti, tak jsme již s Jirkou byli kamarádi a jsme jimi dodnes. Jeho frankofonní předurčení z něj udělalo naturalizovaného Francouze, mě přes kontraadmirála D’Entrecasteauxe přivedl k francouzštině. Jirka byl na vojně knihovníkem a promítačem, já jeho zástupce. Jirka, který díky rodičům žiiícím před válkou ve Francii, mluvil dobře francouzsky, měl velké problémy, když namísto  komunistického plátku  Obrany lidu si objednal pro vlastní potřebu sobotní vydání francouzských komunistických novin L’Humanite Dimanche. Touto jeho objednávkou „kapitalistických“ novin se zabývala i VKR (Vojenská kontrarozvědka) a Jirkovo přesvědčování, že jde o noviny francouzské komunistické strany, nepomáhalo. „Jak mohu vědět, že jsou komunistické, když si je nemohu přečíst“, namítal mu mjr. Štěpánek, kontrarozvědčík našeho spojovacího praporu. Až přes Hlavní politickou správu vedenou generálem Prchlíkem, po srpnové invazi Sovětů odsouzeným jako nepřítel Československé lidové armády, se těchto komunistických novin domohl. Hlavním hitem naší knihovny byl ale tehdy magazin „100+1 zahraničních zajímavostí“, úzkoprofilový časopis přetiskující nepolitické články ze západního tisku, periodikum, které se půjčovalo jako katalogy Neckermann nebo Quelle  přes noc. Časopis odebíral mjr. Svatoš, který jakoby vypadl  ze zelených blbů Škvoreckého tankového praporu., kterému jsme  za jeho neustálé bolševické sekýrování mstili tím, že jsme  mu magazin  neustále poškozovali. Zpočátku jsme  natrhli nějakou stránku, na časopisu jsme zhasínali cigarety a největší pomsta byl krajíc namazaný sádlem,který jsme do něj vložili a na magazin   si sedli. Poškození jsme samozřejmě sváděli na soudruhy z PNS a vyslovovali jsme podezření, zdali  to nedělají ti elementi, co poslouchají Radio svobodná Evropa a nenávidí na naši Československou lidovou armádu.  Nejzajímavější  články jsme si samozřejmě nejdříve vytrhli, mezi nimi byl i  článek o francouzském kontradmirálu D’Entrecasteaux. Dozvěděl  jsem se z něj, že 1.8. 1785 vypluly z Brestu lodě Bousolle a Astrolabe pod velením Jeana Francoise de Galoup, hraběte Laperouse. Jeho úkolem bylo zkoumat Tichomoří, mapovat neznámé pobřeží a zabírat nově objevené země pro krále Ludvíka XVI. Bylo přece 18. století, století velkých námořních objevů a Francouzi se chtěli vyrovnat anglickému mořeplavci  Jamesu Cookovi a Velké Britanii, která byla díky němu stále větší. Poslední zpráva došla od něj do Francie roku 1788.  Proto roku 1791  vypravil francouzský Konvent expedici vedenou admirálem  Raymondem Josephem de Bruni D’Entrecasteauxem, který měl najít Laperouse . Se svojí lodí Espérance prozkoumal D´Entrecasteaux Tasmánii, obeplul Australii,  Novou Kaledonii, Šalamounovy a Admirálské ostrovy, Novou Guineu a další soustroví.  Nezakotvil jen u menších ostrovů a právě na ostrově Vanikoro žili v té  době  poslední námořníci z Laperousovy výpravy, jejíž lodě v bouři na tomto ostrově ztroskotaly. D’Entrecasteaux měl smůlu. Minul nejen hlavní cíl své cesty a  mávající  ztroskotané námořníky zoufale  dávající  znamení i kouřovými  signály , ale jeho výpravu  dostihly zprávy o Velké revoluci, která vypukla ve Francii a jeho posádka se vzbouřila, když  se  rozdělila na republikány a royalisty. On sám zemřel roku 1793 na kurděje a do Francie se již nevrátil . Tajemství Laperousovy výpravy zjistil až admirál Dummont D’Urville, jehož další záchranná výprava mohla vyrazit až po skončení revoluce a napoleonských válek r.1826. Ten se u ostrova Vanicoro zastavil a zjistil, že poslední člen Laperousovy výpravy před několika lety zemřel, zatímco část jeho druhů předtím byla domorodci snědena a zbylí se pokusili odplout na primitivních plavidlech, které si vyrobili z trosek své lodi.

Takže už  jen zbývalo navštívit přítele pana Volkonského, hraběte D’Entrecasteaux v městečku Entrecasteux. Vyjeli jsme z našeho dočasného sídla Saint Raffael, projeli rázovitá městečka Draguignan, Cotignac a Carcere, navštívili i vodopáy Sillans La Cascade a v podvečer sjeli do malého městečka, které bylo vlastně podhradím mohutného, na skále se vypínajícího hradu jehož hlavní palác připomínal moravský Plumlov a zbytek byl rozdělen na věže a věžičky. Na hradební zdi nacházíme kovovou desku s nápisem “L’amiral Bruni D‘Entrecasteaux, une de  glories  de la Marine Royale y habite egalement“. No a nakonec, když jsme se klepadlem na vratech dobouchali, přišla nám otevřít nějaká Madame a za ní přišel i hrabě D’Entrecasteaux. Při sklence červeného vína jsem pak mohl předat pozdravy od pana Volkonského z New Yorku a Prahy.

Jak vidno, dnes se už nevyplatí hledat nové země a ostrovy, hledat však potomky velkých mužů historie stojí také za to.