Sen tankového plukovníka

Od dětství jsem byl fotoamatérem a kinoamatérem. Někdy v první polovině 80. let jsem nahradil 8mm kameru Admiru svou první videokamerou a pokračoval jsem v natáčení rodinných dokumentů, ve kterých započal již můj otec.

Takže jsem mohl plynule navázat na své filmem zachycené dětství. Videokamera, to byl již zvuk a přirozená barva, na rozdíl od dnes  již  poněkud vybledlých  barevných  snímků, které jsem natáčel na východoněmecký materiál ORWO.  Nezůstal jsem jen u rodinných snímků, ve své videotéce mám i záběry míst spojených  s atentátem  na  Reinharda Heydricha, které pohltila výstavba magistrály,  celou  původní  zatáčku  v Holešovičkách  zachycenou i v Sequensově filmu „Atentát“ nebo  dům  rodiny Novákových  v Libni  č.375/5, pomocníků Kubiše  a  Gabčíka. Ti byli zavražděni  v Mauthausenu  i se  14-ti  letou dcerkou Jindřiškou,  která  po atentátu  odvedla Kubišovo zakrvácené kolo od Baťovy prodejny na tehdejší Kirchmeyrově třídě.  Dům však musel ustoupit výstavbě metra a deska byla proto přesunuta na  dům vedlejší. Ulice  s  tímto domem se nachází v blízkosti Palmovky a dnes nese název Novákových.  Možná  se  cenným dokumentem stane i dolní zámek v Panenských Břežanech, sídlo protektora Heydricha, který se na rozdíl od horního zámku, sídla K.H.Franka, stává ruinou. Vzácným socialistickým  dokumentem je i odhalování busty mjr. Schramma,  agenta NKVD  a  StB městským tajemníkem  KSČ Miroslavem Štěpánem na Vinohradech  v roce 1988, při kterém řečnil o pomluvách Schramma v souvislosti se smrtí Jana Masaryka  a  o přestavbě a glasnosti jako důkazu síly našeho socialistického zřízení. No a  dokumentem  dokumentů je záznam dvou rozhovorů – s vedoucím 8. oddělení ÚV KSČ  (armáda a bezpečnost) Rudolfem Hegenbartem a Miloušem Jakešem, které jsme se Zuzanou  Blühovou, tehdy novinářkou BBC, navštívili v jejich domovech; v případě Hegenbarta v jeho domě na Vysočině, kde se rozpovídal při lahvi whisky a Jakeše v jeho vile v Kozlovské ulici v Dejvicích. Až nyní jsem však zjistil, že mám i videozáznam, který předchozí  záznamy  svým historickým významem překonává. O snu jednoho plukovníka. Kde byl  pořízen?  Ve Vinohradském divadle v průběhu sametové revoluce. Ale od začátku.

Tím byl Albertov,  kam jsem si vzal 17. listopadu  videokameru na shromáždění studentů organizované Městským výborem  SSM.  Jak jsem pak  uviděl, byly tam ale i jiné  videokamery  – obsluhované estébáckými  kameramany . Poté v revoluční euforii  jsem lítal s kamerou po pražských divadlech, kde se odehrávala  představení, které napsala sametová revoluce a jejímiž protagonisty  byly jeviště i hlediště. Bylo toho tolik, že mi nestačily ani rezervní mikrokazety, které jsem pak přetáčel na velké  videokazety  VHS. Kdo pamatuje tu nádhernou atmosféru, ve které se lidé ještě nedělili podle politických stran, kdy nebylo oligarchů, tunelářů, posametových  podvodníků všech druhů,  bědných ani ponížených,  ale jen znovu do svobody se zrozených občanů, kteří vzrušeně diskutovali  se svými herci  mezi kterými  se najednou objevili  Kryl, Přenosilová, Hutka a další exulanti a poslouchali telefonáty s Třískou a Matuškou, ví o čem píši. Svoboda slova a svoboda projevu již nebyly jen na  papíře a její  první  doušky  v divadlech byly opojné.

Nyní jsem si  nechal  kufr plný cívek  8mm  filmů,  desítky  a desítky videokazet  okopírovat na harddisky. Přehrávám si je na notebooku  postupně, času je mnohem méně než tehdy, kdy jsem mačkal spoušť. A najednou  jsem  s  překvapením objevil ZÁBĚR. Na jevišti Vinohradského divadla stojí u mikrofonu štíhlý Miloš Zeman a jeho tehdejší  slova volají po konfrontaci s dneškem.  Ještě mladý prognostik uváděl údaje ze svého článku „Prognostika a přestavba“ otištěného v létě 1989 v Technickém magazínu, který založil jeho proslulost, díky které také vstupoval po 17. listopadu do diskusí v pražských divadlech. Srovnával  naši životní úroveň se zaostalými zeměmi jako  Nepálem,  Peru a dalšími,  úmrtnost, úroveň vzdělání a výdaje na něj a dalšími ukazateli. Mluvil i o systému nekontrolované moci, o  nezastupitelském systému, který si dal na bankovku masového vraha. Jak se později zjistilo, řada jeho údajů byla nesprávných. Miloš Zeman si již tehdy vymýšlel a citoval neověřená fakta. Byl  ale  vtipný, hovořil o politicích, kteří  nedovedou  zformulovat jedinou kloudnou myšlenku  a  upozorňoval, že  „revoluce se nedělá pro zvýšení vyjadřovacích schopností našich představitelů.“ Dovolávaje se T.G.M.,  varoval před „patologickou sedlinou“ tvořící  10 % národa. Jak uvedl: „Společnost může být řízena inteligentními lumpy, jejichž inteligence částečně kompenzuje nedostatek jejich charakteru. Může být řízena i čestnými hlupáky, jejichž čestnost může aspoň částečně kompenzovat jejich nedostatek inteligence. Běda ale společnosti, které se podaří vytvořit jejich syntézu.“ Jako příklad uvedl jednoho tankového plukovníka, který v Žatci sní o tom, jak jeho tanky projedou Václavským náměstím! Dodejme, že plukovník byl nikoli ze Žatce, ale ze Slaného a na sjezdu JZD 1. 12. 1989 vyhrožoval, že jeho tanky zachrání socialismus v jeho vlasti.  Jmenoval se ing. Zdeněk Zbytek. Je to dnešní manažer  Strany práv občanů, přítel a rádce prezidenta Miloše  Zemana. Také miliardář, obchodující se svými ex-komunistickými soudruhy ze zemí bývalého SSSR. Ten v době listopadové revoluce se svojí tankovou divizí v blízkosti Prahy představoval její největší ohrožení. Proto  byl  také  hned  po vytvoření demokratické  vlády  novým ministrem obrany Lubošem Dobrovským odvolán a musel odejít z armády. Jak ale pan prezident říká, jen idiot nemění své názory.