Od pravdy alternativní k pravdě žertovné

 Některé výroky vstupují do dějin. Jako např. výrok prezidenta Antonína Novotného z roku 1967, který dnešní doba celosvětově a v ČR mimořádně aktualizovala.

Ve sporu s ekonomem Otou Šikem, autorem tehdejší navrhované ekonomické reformy, prohlásil Novotný ke svým soudruhům v Ústředním výboru KSĆ: „Podívám se na to znovu a vidím, že pravdu mám já“.  

Nápis „Pravda vítězí“ na prezidentské standartě vlající nad pražským Hradem je zastaralý. Platí již jen „jako“. Vinu zato nedávejme Miloši Zemanovi, ale americkému prezidentovi Trumpovi. Od něj víme, že samotná pravda neexistuje, neboť ji Donald Trump nahradil pojmem “alternativní pravda“. To ale neznamená „buď - nebo“, ale tato pravda je založena na irelevantní skutečnosti, se kterou se dostává do kontroverzní reality. Tak je to i u výroku Antonína Novotného – „když to říkám já (podívám se na to), pak mám pravdu JÁ.“ Alternativní pravda má tu výhodu, že její autor ji má vždy. Buď tak či onak. Pak existuje ještě tzv. „taktická pravda“. Jednoduše v diskusi, nejlépe televizní, řekne Váš oponent lež. Podle Winstona Churchilla jednu ze tří stupňů: obyčejnou lež, drzou lež nebo údaj ze statistiky. V omezeném časovém prostoru máte malou příležitost dokázat, že jde o lež a uváděním na pravou míru jen nahráváte svému oponentovi, který se ironicky usmívá a zesměšňuje každý váš pokus o vysvětlení. Mistrem této „taktické pravdy“ je Václav Klaus, jemuž se již vyrovnal Miloš Zeman. Václav Klaus před lety přednášel v Australii o privatizaci a na dotaz, jak je možné, že bylo tolik podniků či společností vytunelováno, odpověděl, že neví o čem tazatel mluví. Nic takového se nestalo. Představte si plný sál, premiér či prezident s plnou vahou své autority vás usadí a co uděláte – budete se s ním hádat ? Odpověď vám vyrazí dech a zahanbeně zmlknete. Můžete se před plným sálem hádat s premiérem nebo prezidentem své vlasti ? Ostatní posluchači jsou netrpěliví, mají také připravené otázky a vy jim chcete okupovat čas vyhrazený pro dotazy ? V TV je to podobné, na hádky není čas a moderátor vás pohání. Když to váš oponent doprovodí nacvičenou mimikou, ironickým úsměvem nebo záporným pohybem hlavou, pak jste dokonale poraženi a navíc se cítíte jako blbec. Před televizní volební diskusí Schwarzenberga a Zemana před pěti lety jsem kontaktoval jednoho člověka ze Schwarzenbergova volebního štábu, abych ho jako historik a autor práce o historii jazykového práva v českých zemích upozornil na to, že pan kníže by si do diskuse se Zemanem měl vzít zákon č. 143/1947 zvaný „Lex Schwarzenberg“ o konfiskaci majetku schwarzenberské primogenitury na Hluboké, se kterým orlická sekundogenitura neměla co dělat a zákon se jí netýkal. Samozřejmě na to přišla řeč, když Zeman začal tvrdit, že schwarzenberský majetek byl vyvlastněn z důvodu kolaborace Schwarzenbergů podle Benešových dekretů, aniž by rozlišil mezi majetkem obou větví. Majetek orlické větve do které patřil Zemanův oponent, nespadal pod zákon Lex Schwarzenberg a byl znárodněn po roce 1948, takže mohl být JUDr. Karlem Schwarzenbergem po vydání restitučních dekretů v 90. letech restituován. V obecném laickém povědomí existuje však jen jeden schwarzenberský majetek bez rozlišení obou větví, bez rozdílu mezi Karlem Schwarzenbergem starším (Orlická větev) a JUDr. Adolfem Schwarzenbegem (Hlubocká větev). Onen dotyčný mladý poradce, který tomu nerozuměl a můj vzkaz nepředal, se pak mohl dívat na kardinální či spíše knížecí chybu svého šéfa, který na Zemanovu lež odpověděl nešťastně, že dnes bychom za použití Benešových dekretů byli odsouzeni Evropským soudem pro lidská práva, namísto toho, aby z kapsy vytáhl zákon Lex Schwarzenberg a přečetl z něj Zemanovi, že jediným důvodem vyvlastnění hlubockého majetku ( který Karlovi tehdy nepatřil), byla podle zákona jeho přílišná velikost. Schwarzenberg prohrál a Zeman se svojí „taktickou pravdou“ triumfoval. U Zemana to možná ale nebyla lež – při své neznalosti historie obou větví schwarzenberského rodu, který se rozdělil u maršála Karla Filipa Schwarzenberga, vítěze nad Napoleonem v bitvě u Lipska, to řekl možná z neznalosti. U tvrzených nacistických kontaktů Schwarzenbergů však již mluvil pravdu taktickou. Pro úplnost 2 věci dodejme, že zákon Lex Schwarzenberg prosazený komunisty již v roce 1947 a pro který hlasovala i poslankyně JUDr. Milada Horáková, byl pro KSČ jakousi pojistkou. Na majetek hlubocké, správně hlubocko-krumlovské větve, byl skutečně použit dekret prezidenta Beneše č.108/1945 a podle něj byla uvalena na majetek národní správa. Proti tomuto rozhodnutí se JUDr. Adolf Schwarzenberg odvolal a odvolání nebylo nikdy vyřízeno, takže jakoby nebylo vydáno. Ke konfiskaci nemohlo dojít, protože JUDr. Adolf Schwarzenberg vzdor svému německému jménu byl ryzí Čech, k německé národnosti se nikdy nepřihlásil, v době okupace byl v USA a spolupracoval s exilovou vládou prezidenta Beneše v Londýně. Proto byl také veškerý jeho majetek v Rakousku a v Čechách v roce 1940 zabaven gestapem. Protože po roce 1945 nepravomocná národní správa ke konfiskaci majetku nestačila, prosadila KSČ s využitím tehdejších socializačních nálad a ochoty některých demokratických politiků v rámci tzv. Národní fronty spolupracovat s KSČ, přijetí zákona Lex Schwarzenberg. Tak jako byl Jan Baťa největším podnikatelem v ČSR, byl JUDr. Adolf Schwarzenberg největším pozemkovým vlastníkem. U obou tento důvod ke konfiskaci majetku stačil, u Jana Bati pomocí rozsudku, který z něj udělal kolaboranta (po roce 1990 byl rehabilitován), u JUDr. Adolfa Schwarzenberga prostřednictvím onoho zákona Lex Schwarzenberg – dosud platného, zákona vydaného jen na jediného člověka, což je unikum nejen českého právního řádu, ale i evropského. Takový zákon „na jednu osobu“ je „contra universalis iuris“ (proti mezinárodnímu základu lidských práv). Co to bylo za pravdu, která dodnes platí ? Předseda KSČM Vojtěch Filip řekl, že zákon Lex Schwarzenberg byla do formy zákona převedená darovací smlouva! Takže JUDr. Adolf Schwarzenberg se rozhodl všechen svůj majetek darovat státu, vzít poutnickou hůl a jít žebrat. Potom ovšem není jasné, proč se v zákoně mluví o poskytnutí náhrady, ke které mělo být vydáno prováděcí nařízení, což se však nikdy nestalo. Omlouvám se za tento schwarzenberský výklad, ke kterému mě dovedlo vysvětlování pravdy taktické. Aspoň jsem si vytvořil základ pro vysvětlení tzv. pravdy žertovné, někdy zvané srandovní. 

P.S. Abych čelil obvyklým námitkám, že kníže Karel Schwarzenberg není oprávněn používat titul „kníže“, když šlechtické tituly byly již v první čsl. republice zrušeny, uvádím ano, ale nebyly zrušeny v Rakousku a Bavorsku. Tak jako nemůžeme zakázat britské královně Alžbětě II., aby při své návštěvě v ČR používala titul královny, nelze to zakázat ani Karlovi Schwarzenbergovi, který je knížetem jak v Rakousku, tak i v Bavorsku. A perličku na závěr – podle práva historického jsou Schwarzenbergové dědici švýcarského kantonu Curych. 

A P.S. poslední – abych nebyl označen za obhájce Karla Schwarzenberga, tak ještě uvádím, že jsem se jako právní zástupce své klientky s ním soudil.