Trpké svědectví o tom, že rozhodně není Alena jako Alena. Nedávno jsem se o tom přesvědčil na vlastní kůži…
V životě se mi už podařilo pár věcí celkem solidně pohnojit, jsem proto dalek udílet komukoliv nějaké instrukce či doporučení. Jednu dobře míněnou radu bych si vám ale možná přece jen odvážil adresovat: ukládejte si, prosím, veškeré kontakty jednoznačně a nezaměnitelně. Jinak dopadnete jako já.
V naší krásné vlasti se vyskytuje nemálo dívek a žen, které se jmenují Alena. Hezké jméno. Člověk si s ním může docela pohrát. Dvě z těch Alen mám uložené ve svém chytrém telefonu ? jako Alču a jako Álu. Ještě donedávna jsem jim oběma mohl beztrestně říkat Alíku. Dost jsem si toho považoval. Kde jsou ty časy!
Obě moje Aleny se dobře znají, obě byly dlouhá léta mými milými kolegyňkami a kamarádkami. Do půl třetí odpoledne devatenáctého ledna 2019…
Alča zastává důležitý post v zavedené jazykové agentuře. Cizojazyčné výuce se věnuje i Ála, ta ale už pár let pobývá v zahraničí. Je mi tím pádem vzdálenější a trochu vzácnější.
Vydejme se nyní proti proudu času, na počátek mrazivého ledna onoho osudného roku.
Píšu Ále po více než půlroce SMS, že bysme se zase po čase mohli vidět. Zajít na kafe. Z postaršího e-mailu je mi totiž známo, že má dorazit zhruba na dva týdny do Čech. První část pobytu plánuje strávit s rodinou v Krkonoších, druhou podle všeho v Praze. Bezva. Těším se na pokec.
V témže období esemeskuju po neméně dlouhé odmlce rovněž Alče. Co dělá, jak se má a tak. A jestli by pro mě u nich něco neměla. Jsme předběžně domluvení, že až se v půlce ledna vrátí z týdenní rodinné lyžovačky, vše doladíme a vyrazíme někam posedět.
Doslovné znění SMS Ále (8. leden 2019, 09:15): Ahoj Alíku. Tak co, dobrý? Sněhu dost? Kdy budeš v Praze? Ozvi se.
Doslovné znění SMS Alče (8. leden 2019, 09:16): Ahoj Alíku. Tak co, dobrý? Sněhu dost? Kdy budeš v Praze? Ozvi se.
Proč ta doslovná shoda? Vysvětlení je prosté: toho dne jsem nějak nestíhal, spoustu věcí jsem nedával, nechtělo se mi v promrzlé a ve smogu tonoucí Praze zbytečně vynakládat příliš mnoho invence ani energie.
Citace SMS od Ály (8. leden 2019, 10:08): Ahoj, jj, díky. Všechno v poho. Až budu v Praze, ozvu se. Těším se.
Alča mi posílá identickou SMS v obdobnou hodinu, jen o den později…
Jak vidno, ani jeden ani druhý Alík tehdy očividně nehodlal zbytečně plýtvat invencí ani energií.
Až potud by asi bylo vše v pořádku. Co se ale nestalo… Hloupé přehmátnutí? Politováníhodná roztržitost? Trestuhodná nepozornost? Chvilkový zkrat? Počínající Alzheimer? Netuším. Hlava mi to nebere. V mobilové korespondenci prostě fatálně zaměňuju Alču za Álu. Nebo Álu s Alčou? Na tom nesejde. Výsledek je týž: veškerá moje esemesková komunikace s domnělou Álou směřuje od onoho kritického momentu k jedinému bodu, totiž ke společnému setkání v naší oblíbené kavárně. A sice 19. ledna 2019 v půl třetí.
OK. Vše domluveno a opakovaně potvrzeno.
Vyhřívám se již v oné útulné kavárničce a držím Ále místečko. Netrpělivě ji vyhlížím. Máme si zase toho tolik co říct. Něco po půl třetí se otevírají vchodové dveře a vstupuje ? Alča.
„Jeee, ahoooj, to je ale náhoda, Alíku!“ vítám Alču srdečně, „tak tebe bych tady fakt nečekal. Nebudeš tomu věřit, ale mám tu spicha s Álou. Je teď na skok v Praze, víš? Každou chvilku by tu už měla být. Pojď, můžeš sedět s námi. Super, to teda bude Ála koukat!“
Alča usedá, objednává si kapučíno a dává se se mnou do hovoru. Připadá mi ale taková nějaká zaražená. Nezvykle vážná. Jako by nebyla ve své kůži. Povídáme si, povídáme (Ála pořád nikde, to dá rozum) a mně se zdá, jako by si mě Alča po očku neustále zkoumavě prohlížela. Jako by se snažila odhadnout momentální stav mojí příčetnosti.
Hm, divné… Ála stále nikde. Občas nenápadně kouknu do mobilu. Ani ťuk… To je zvláštní, ani mi nepíše, že se jako obvykle trochu zdržela…
No nic. Káva dopita, pár věcí probráno (Ála samozřejmě setrvale nepřítomna). Alča se trochu předčasně a jaksi odměřeně zvedá. „No, tak snad abych už šla. Mám ještě nějaké vyřizování, víš. Pozdravuj Álu, až dorazí. Velká škoda, že jsme se minuly,“ dodává významně, „a zase se někdy ozvi. Pa.“
Podvědomě tuším průšvih. Už v průběhu místy váznoucího hovoru s Alčou se mi začalo pozdávat, že něco není úplně v pořádku. Že… že jsem to, nedej Bože, asi pěkně zvoral.
„Tak se měj, Alíku, rád jsem tě viděl,“ loučím se a neúspěšně nedávám najevo prohlubující se depku, „napíšu ti, a můžem zase někam zajít.“
Osaměl jsem. Blesková kontrola SMS zpráv. No jasně! Už je to tak. Já se na to… Neblahé tušení se potvrzuje: záměna kontaktu, záměna jmen, záměna kámošek…
Děs! Nejradši bych se propadl.
Alča je formát, o tom žádná; už mi určitě dávno odpustila. Jak ji znám, nejspíš se tomu zasmála a mávla nad tím mým nepochopitelným faux pas rukou. Vlastně se možná ani vůbec nezlobila. Taky já, když se to vezme kolem a kolem, to už nic netušící (a naprosto nevinné) Ále rovněž nemám za zlé…
Ani s jednou z Alen jsem ovšem od té doby pořádně nehovořil. Nesetkali jsme se, to teda i kvůli kovidu. Teď už by to sice šlo, jenže já pořád nějak nemám kuráž je oslovit. Přestože jsou od toho příšerného lednového data v mém mobilu vzorně uložené. Včetně příjmení, rodného čísla, pracoviště i trvalého bydliště.
Čas prý je lék. Tak uvidíme.
