Umíme vůbec česky?

Mladá, pohledná, sympatická moderátorka na jedné ze sledovaných televizních stanic pronese bez uzardění: „ … měli zprávy o devět seti podobných případech.“ Proč neřekne „o devíti stech“ (jako „devíti městech“)? Nic na tom není.

Umíme česky? Jak se to vezme. Rodilý mluvčí se česky nepochybně domluví, tedy nejspíš nějakou z běžně mluvených podob češtiny. O tom žádná. Má-li ovšem z nejrůznějších důvodů souvisle komunikovat její prestižní podobou, spisovnou češtinou, nastávají mnohdy trable. Nezřídka zásadní a nepřekonatelné. Někdy na tom tak moc nesejde, jindy je to ostudné.

Rozhodně nepatřím k těm, kteří by formální stránku mluvení a psaní přeceňovali. Podstatný je přece především obsah sdělení, ne? K čemu je precizní a dokonalá forma, když je zbytek ničemný? Na určité štábní kultuře ale podle mě přesto záleží, zvlášť když se projevujeme veřejně. Na různých sociálních platformách si dnes můžeme přečíst i vyjádření typu věst dogarázě (rozuměj „vjezd do garáže“); není tu nouze o borce, kteří v banální větě o pěti, šesti slovech vyprodukují tucet hrubých pravopisných a gramatických chyb.

Se spisovnou češtinou je potíž. Mnoho patálií nejrůznějšího druhu. Není naší mateřštinou, jak se i někteří oboroví studenti bohemistiky mylně domnívají. Musíme se její kodifikované podobě učit ve škole, stejně tak jako činí její nerodilí mluvčí. Bylo by to na dlouhé povídání, do kterého se mi nechce. Už jsem si toho všeho užil dost.

Někdo spisovnou češtinu adoruje, spatřuje v ní modlu a nedá na ni dopustit, jiný by ji nejradši zatratil, demontoval nebo přemístil do muzea. Diskuse kolem ní představují bezesporu nejkonfliktnější téma (nejen) soudobé bohemistiky. Není to ovšem žádná naše výsada ani prokletí, větší nebo menší rozdíly mezi standardem a běžně užívanými útvary národních jazyků zákonitě nacházíme snad ve všech myslitelných řečech.

V institucionální péči o spisovnou češtinu, v přístupu k ní, je možné vysledovat tři rozdílné strategie s možnými dalekosáhlými, diametrálně odlišnými následky.

Předně se nabízí její metaforické připodobnění ke klasicistnímu francouzskému parku s ostrými konturami a neúprosně souměrnými liniemi, s působivou, nicméně poněkud upjatou preskriptivní krásou, se spoutanou přirozeností umravněnou v duchu vyššího principu. Neměnný ideál. Řád, preciznost, sešněrovanost, nulová tolerance sebemenší odchylky či pochybení. Dokonalost sama! Možná ale poněkud rigidní, školometská.

Dále se nabízí její paralela s přirozeným a spontánním parkem anglickým, který se vyznačuje naturelem podstatně životnějším a rozvolněnějším. I ten je ovšem předmětem soustavného, cíleného a poučeného kultivování. Citlivého, taktního, nenásilného. Zlatá střední cesta?

Do třetice se totiž naskýtá i připodobnění spisovné češtiny k deštnému pralesu, ke zdivočelé a neprostupné tropické džungli, k bezprizorní vegetaci ponechané svému osudu. Chaos, zmatek, anarchie. Každý ať si píše a mluví, jak se mu zlíbí… Cochcárna.

Před časem jsem vedl na dálku menší polemiku s renomovaným zahraničním bohemistou. Na výše uvedené metafory reagoval podrážděně jiným příměrem: mluvčí je jako zahradník, není přípustné mu nakazovat, co a jak má na své zahrádce pěstovat. S tím nemám problém. Oponoval jsem v tom smyslu, že pokud budou mít jednotliví zahradníci příliš velkou volnost, může se časem dost dobře stát, že se už spolu nedorozumí… Totální nepochopení konvenční povahy jazyka!

Když píšu tyhle řádky, mám mimo jiné na mysli cizince, kteří jsou při nejrůznějších příležitostech (výstupy kurzů češtiny, žádost o trvalý pobyt v ČR, o české občanství aj.) testováni. Nic proti tomu. Úroveň znalostí a kompetencí je třeba kvalifikovaně prověřovat. Současně mě ale napadá kacířská otázka: jak by při takovém prokazování řečových dovedností dopadli sami Češi? Bylo by to nesporně velmi zajímavé. Spíše skličující.

Možná je čtenářům známo, že při stanovování úrovně komunikační kompetence v češtině podle Společného evropského referenčního rámce pro jazyky musí mluvčí dosáhnout alespoň dvoutřetinové úspěšnosti v poslechu s porozuměním, ve čtení, v psaném projevu a v ústním vyjadřování. Pokud v jedné z těchto řečových dovedností neuspěje, neuspěje ani celkově. Kruté.

Rozlišuje se celkem šest úrovní znalosti jazyka. Jednou větou a s trochou nadsázky připomenu tři nejnižší stupně. To bude bohatě postačovat. Příslušné zvládání češtiny budu ilustrovat na cizincově schopnosti zeptat se, kde je nádraží.

A1 – úplný začátečník

Mluvčí neřekne nic. Nevydá hlásky. Buď dané slovo nezná, nebo je natolik ztrémovaný, že se mu v kýžený okamžik nevybaví… O něco schopnější jedinec možná přece jen hlesne „Nádraží?“ Dotyčnému ovšem nemá smysl cokoliv vysvětlovat, neboť beztak neporozumí. Stačí jen příslušným směrem máchnout rukou. Tady by zatím neměl mít rodilý mluvčí češtiny sebemenší potíž.

A2 – falešný začátečník

Zde už je to se znalostí češtiny o chlup lepší. Dost možná, že se dočkáme dotazu „Kde nádraží?“, či dokonce „Kde je nádraží?“ Odpovíme-li třeba, „Jděte rovně a potom doprava“, budeme mít nemalou šanci, že tak ta osoba skutečně učiní. I tady by to pro našince bylo nejspíš bez ztráty kytičky.

B1 – mírně (až lehce středně) pokročilý

Klíčová úroveň (a to nad sebou ještě máme čím dál náročnější vrstvy B2, C1 a C2) – cizinec slušně ovládá českou gramatiku, má uspokojivou slovní zásobu, rozumí, relativně dobře píše (k věci a spisovně!), bez větších potíží se v základních komunikačních situacích dorozumí. Zeptá se proto třeba takto: „Dobrý den. Prosím vás, nevíte náhodou, kde je tady nádraží?“

Je mi líto, ale pro mnohé Čechy znamená tato úroveň konečnou. Skutečně. Konec, spadla klec! Proč? Jednak kvůli naprosto nevyhovujícímu písemnému projevu (ve spisovné, resp. nespisovné češtině), jednak kvůli nepatřičnému ústnímu vyjadřování (v obdobném duchu). Otázka tedy, bohužel, nestojí zda, ale kolik rodilých mluvčích by zde nepochodilo. Troufnu si odhadnout, že by šlo přinejmenším o čtvrtinu dospělé populace… Odvolávám se mimo jiné na úděsné poznatky z náhodného kontaktu s některými tuzemskými sociálními sítěmi.

Připomínám, že je náležité zvládnutí inkriminované úrovně B1 nezbytnou podmínkou pro udělení českého občanství. Dovedete si představit ten mazec? Radši na to nemyslet.

Končím ulevujícím povzdechnutím: zaplať pánbůh, že ty testy z češtiny musejí dělat jenom cizinci! Jinak by tady pobíhaly statisíce našinců bez papírů…