Nestane. Ani náhodou. Jak praví Jára Cimrman: Můžeme s tím nesouhlasit, nemusí se nám to líbit, ale to je tak asi jediné, co se s tím dá dělat. Já ale žádný důvod k panice nevidím.
Docela často se setkávám s názorem, že čeština patří mezi malé jazyky. Jak počtem mluvčích, tak co do důležitosti. Jsem povahy nekonfliktní, pohříchu neprůbojné, a tak to většinou nechávám být. Člověka nepředěláš. Nepřesvědčíš. Alespoň mně se to doposud nikdy nepodařilo. Nevím tedy, proč bych měl prorazit právě s tímto.
Zazní-li ovšem podobný názor při výuce, to je pak dočista jiný kafe! To s očima planoucíma spravedlivým hněvem tasím pomyslný ohnivý meč a začínají se dít věci… Tak moment, milánkové! To bysme si tedy moc nerozuměli.
Pokusím se vám teď přiblížit aspoň zlomek toho, co se snažím těm nebohým duším vštípit. Zpočátku po dobrém.
Máte alespoň hrubou představu, kolik je na světě jazyků? Ano, mnoho. Nikdo neví, kolik přesně. Údaje o jejich počtu se totiž velmi liší. Odhad se v odborné literatuře pohybuje v rozmezí tří až osmi tisíc. Proč tak obrovský rozptyl? Důvodů je několik.
Předně je nesnadné stanovit rozdíl mezi jazykem a nářečím. Významnou roli hraje i jazyková politika. Některé řeči si jsou velmi blízké, třeba čeština a slovenština, a přesto jsou brány jako samostatné jazyky. V rámci jiných jazyků, například arabštiny nebo čínštiny, by bylo možné vyčlenit různé odstíny a nikoliv nepodstatné varianty, stále však navenek figurují jako jazyk jeden. Některé jazyky zanikají (v tomto století jich má podle odhadů nenávratně zmizet až 90%!), jiné se rozpadají (viz srbochorvatštinu), další jsou za jazyky oficiálně nově deklarovány (kupř. kašubština v Polsku – my jsme se ještě učili, že je to dialekt).
Početné skupiny málo rozšířených domorodých jazyků, např. v Amazonii, v jihovýchodní Asii, nejsou doposud uspokojivě prozkoumány a popsány; potíže jsou také se spolehlivým odlišením pidginů a kreolských jazyků.
Nevadí. Jazyků je zkrátka a dobře hodně. A považte ? v tom velikánském množství zaujímá naše čeština s 12,5 miliony mluvčích pozici někde v páté desítce! No není to báječné?
A co teprve ohlédnutí do minulosti! Vedle údobí, kdy to měla naše mateřština opravdu hodně nahnuté, vidíme rovněž epochy, kdy byla naopak na vrcholu rozkvětu a sil a kdy se té metě vyslovené v nadpisu tak trochu blížila. Nevěříte?
Pomineme slavnou Velkou Moravu a další velkolepé éry stejně jako tažení češtiny i daleko za stávající hranice Česka a zastavíme se v roce 1356. Na jeho sklonku, přesně 25. prosince, císař Karel IV. vyhlašuje ve francouzských Metách (Metz) Zlatou bulu. A v ní, v článku XXXI, ustanovuje češtinu vedle latiny, němčiny a italštiny úředním jazykem Svaté říše římské! Tento akt lze směle přirovnat k situaci, kdy by byla čeština prohlášena za jeden ze čtyř hlavních jednacích jazyků Evropské unie… O dobové vyspělosti a renomé českého jazyka svědčí i skutečnost, že kolem roku 1360 vzniká překlad Bible do češtiny, dříve než do angličtiny, němčiny a četných jiných jazyků.
A to ještě zdaleka není všechno. Přenesme se do Vídně, na konci 19. století největšího česky hovořícího města na světě (počet krajanů se tam odhaduje až na dvě stě padesát tisíc, což bylo víc než v tehdejší Praze). Roku 1775, o celých 18 let dříve než v matičce stověžaté, se na Vídeňské univerzitě stává čeština (pochopitelně po němčině) prvním cizím jazykem, který bylo v Rakousku-Uhersku možné studovat na univerzitní úrovni. To je, co?! Prvním vysokoškolským profesorem bohemistiky byl Josef Valentin Zlobický. Dej mu pánbůh věčnou slávu. Z téže doby také pochází koncepce studia slavistiky na základě češtiny…
Bylo by toho ještě mnohem víc, ale nechci vás zahltit. Tak aspoň závěrečná poznámka. Čeština je v současnosti díky našim věhlasným hudebním skladatelům údajně třetím nejužívanějším jazykem na světových operních scénách… Stačí?
Jsem povahy mírné, možná až holubičí. Ale jestli mi odteď bude ještě někdy někdo do očí tvrdit, že je čeština malý jazyk, tak bude zle!
