Řečeno s Karlem Čapkem: Oheň, to je krásná věc. Ale to spáleniště po něm je hrozné… To máte jako s láskou.
Děj novely Riita se odehrává především v Helsinkách. Líčí osudy finské studentky Riity a jejího českého přítele Marka na počátku devadesátých let minulého století. V příběhu se přibližuje jisté fatální selhání a jeho kruté následky.
x
Pryč, honem pryč z těch čtyř holých stěn! Někam dnes vyrazí. Snad se mu trochu uleví. Snad přijde na jiné myšlenky.
Když vychází z domu, zmocňuje se Marka tísnivý pocit: že ho sleduje celá ulice, že na něho všichni hledí a ukazují ? koukejte, koukejte, tamhle jde ten vyvrhel, na protějším chodníku! Hrozné… Nejraději by chodil kanály.
Musí někam jít.
Musí chodit. Mít nějaký plán. Cíl. Program. Jakýkoliv. Prostě něco… Míří podvědomě k lesoparku. Vždyť je to vlastně úplně jedno.
Ta hlava! Hrozně ho bolí hlava. Z ustavičného popíjení, z nevyspání, z ubíjejícího stresu. Z vyčerpání. Černé myšlenky neustále v patách… Pronásledují ho jako přízrak.
A levá ruka? Trochu se to už hojí.
Cítí se prachbídně. Malátný, zesláblý.
Jde. Dává si pozor, aby do nikoho nevrazil. Aby přecházel jen na přechodu… Musí si dávat malé cíle. Nenáročné, splnitelné. Musí se je pokoušet plnit. Aby měl nějakou náplň, aby se z té hrůzy pomalu vyhrabával. Krůček po krůčku. Aby se totálně nepomátl…
Jde.
Míří neznámo kam. Není to podstatné.
Jde.
Ocitá se v opuštěném parčíku. Kousek přírody, zeleň, klid. To mu dělá dobře. Sedá si na lavičku, aby si vydechl. Upokojil se.
Riita …
Už zase! Neodbytné myšlenky. Jako jehly. Návaly pocitu viny, selhání. Je mu stydno. Mizerně… Rychle se zvedá, pryč odtud! Zase jde. Spíše běží! Pokouší se před těmi chmury prchnout. Zoufale, bezbranný a zranitelný, hledá útočiště. Útěchu. Marně…
Marek chodí.
Chodí už celé hodiny. Dnes bude chodit, dokud nepadne. Tuší, že pokud se zastaví, objeví se ty drásající stavy nanovo. A naplno! Úzkost, beznaděj. Výčitky… Ne, tohle nemůže dopustit! A doma, tam být nemůže. Zase by začal pít… Musí chodit, jinak se už opravdu pomine.
Odpoledne si kdesi dává nějaké teplé jídlo. První po pěti dnech. Trochu ho to postaví na nohy. Ty už po dnešku moc necítí. Ale hlava, hlava je trochu lepší... To je důležité!
Chce na ten dnešní koncert.
Loudavě, s hlavou sklopenou, ubírá se k domovu. Jako by proti své vůli. Cítí se pod psa. Ale lépe než včera a předevčírem, po těch hrozných telefonátech.
x
Kostel svatého Jana Křtitele. Hlava na hlavě. Sváteční atmosféra, napjaté očekávání.
Marek dorazil až na poslední chvíli. Úmyslně. Nechce nikoho potkat. Nestojí o mluvení o ničem, o vyptávání, o litování, o utěšování… Chce být sám. Ztrácí se v hlučícím a hemžícím se davu. Nikde místečka. Nakonec se přece jen propracovává k jednomu z mohutných sloupů. Schovává se za něj, utrmácený, uštvaný. Stojí nehnutě, se zavřenýma očima. Jako psanec čekající na popravu.
Čeká na tu božskou hudbu. Bachův barokní varhanní polyfonní balzám… Snad aspoň na chvíli na všechny ty strázně zapomene.
Rázem vše utichá. Konečně se dočkal!
Mohutné varhany zahřměly. Zaburácely vznešeným koncertem G dur. Bachova hudba! Řítí se nesmírnou rychlostí velebnou chrámovou lodí. Její tóny už narážejí na tu gotickou nádheru, tříští se, štěpí, odrážejí se zpět. Dunivě rezonují. A v nových a nových mohutných vlnách se valí další. A nové! Příval nebeské hudby neustává, ba sílí, stupňuje se! V okamžiku prostupuje celým prostorem, naplňuje jej a opanovává…
(Ukázka z autorovy novely Riita vydané Nakladatelstvím Bor v Liberci 2020. Ilustrovala Anna Škodová)
