Setkání ve Vídni

Uprchlý ing. Zlámal, výtečný fyzik a vynálezce, se po letech setkává ve Vídni se svou velkou láskou Lenkou. Jak celé to utajené a dlouho očekávané rendez-vous dopadne? Za chvíli o tom můžete vědět víc.

Novela Ozvěny z hlubin času netradičním způsobem sestavuje vynálezcův pozoruhodný život. Dva studenti žurnalistiky oslovují fyzikovy přátele, kolegy, známé. Každý z dotázaných něco doplní, ale současně také nedořekne, pouze naznačí. Střípky mozaiky… Z nich si představu o uplynulých událostech dotváří sám čtenář. V poutavém příběhu se prolínají různé životní zkušenosti, prožitky, názory, postoje: na emigraci, na osobní odvahu a odpovědnost, na svobodu, na lásku, na život.

Ondřej Pokorný: A to Vaše vídeňské setkání, jak vyznělo?

Lenka Michálková: Když se ohlédnu zpátky, musím přiznat, že jsem z té návštěvy byla zklamaná. A zase nešťastná. Celé to proběhlo ve vší počestnosti. Já byla docela čerstvě vdaná, Jiří nedávno oženěný. Času na povídání bylo bohužel dost málo. Prakticky jenom dvě odpoledne. V sobotu večer totiž ještě Jiří předsedal nějakému fóru, a pak musel se všemi na slavnostní večeři, z toho se prostě nešlo vymluvit. No a v neděli navečer jsem už jela domů.

OP: Ale přece jen: takové shledání po letech.

LM: Spíše mlčení po letech. Nevěděli jsme totiž dost dobře, o čem spolu vlastně mluvit. Abychom se nepohádali. Abychom si neublížili. Ani jeden z nás nechtěl slyšet žádné omluvy, žádné výmluvy, žádné výčitky, žádné argumenty, žádná vyznání lásky. Nic. Bylo to prostě takové celé rozpačité. Jako kdybychom spolu ani nikdy nic neměli. Jako kdybychom se viděli poprvé. A Jiří? Připadalo mi, že je jako by vzdálenější, uzavřenější, nějak odcizený. Žádná velká legrace s ním tedy rozhodně nebyla.

OP: Takže se nic podstatného nevyřešilo? Neobjasnilo?

LM: Ani ne. Courali jsme spolu jen tak po městě a obdivovali všechny ty krásné památky: Hofburg, Stephansdom, Belvedere. Spíš jsme společně mlčky vzpomínali, než mluvili. Já byla myšlenkama stejně víc v Praze, u malého. V Café Hawelka jsme si dali café mélange a sachr. Jak jinak. Nedalo mi to a, jak jsme tak seděli, z ničeho nic jsem se ho zeptala, proč to udělal. Proč odešel.

OP: A jaká byla odpověď?

LM: Mlčel. Přemýšlel. A potom řekl. Víš, Leníku, představ si lidi jako plavce. Na světě jich jsou tři druhy. Jedni si plavou, kam chtějí. Volně a svobodně. Mají osud ve svých rukách. Těch je velmi málo. Druzí, kterých je většina, zase šlapou vodu. Jen tak se plácají na místě. Žádná velká sláva. Nic moc, jen posluhují, ať vědomě, či nevědomky, těm schopnějším. A třetí skupina, taky početná, jsou ti, co se topí. Jsou to lúzři jdoucí z průšvihu do průšvihu. Bojují o přežití, o holý život. Ale někdy se stane, že je osud nakopne a z některých se dokonce stanou i ti nezávislí plavci. A já, víš, já chci patřit do té první skupiny.

OP: Co jste mu odpověděla?

LM: Že si myslím, že ho chápu. Že mu upřímně přeju hodně štěstí. A že je patrně mým údělem plavat v lepším případě čubičku.

OP: Trefné přirovnání.

LM: V tom slavném café poté následovala poněkud emotivnější výměna názorů. Přesto vcelku věcná, decentní. Jak vidíte, Jiří byl tak trochu i filozof. Ale obraťme list: navečer jsme se projeli po ringu fiakrem. Kolem Burgtheatru, parlamentu, opery… Krása!

OP: Asi by to chtělo zůstat déle. Vídeň je skvělá.

LM: Máte pravdu. Ale já se musela vrátit. V neděli navečer. Jiří mě vyprovodil až k vlaku. Políbil mě, dlouze obejmul. A já už pak pro slzy nic víc neviděla. Víte, nemám ráda loučení. A cestou, cestou to zase na mě všechno dolehlo. Vyčítala jsem si, že jsem to jeho pozvání vůbec přijala. Staré rány, sotva se zahojily, už zase krvácely.

OP: Je asi hloupé se ptát, jestli jste se těšila domů.

LM: To ano, těšila, samozřejmě. Hlavně na malého Péťu. Ale už na hranicích to začalo. Důkladná osobní prohlídka, naprosto ponižující! Hrabali se neomaleně všude. Dokonce i v kabelce. A to hrozné celní prohlášení! S kým jste se v zahraničí sešla? S nikým. Stalo se během Vašeho pobytu něco zvláštního? Nic. Jaké zboží vezete? Žádné. Máte u sebe nějaké valuty? Ne. Tehdy, řekla bych, jsem Jiřího plně pochopila. A odpustila mu.

(Ukázka z novely Ozvěny z hlubin času. Nakladatelství Bor, Liberec 2021, ilustrace Anna Škodová)