Půjdeš se mnou do kina? ? Ano, nepůjdu…

Víte, kde je neslušné říkat ne, a proto se tam zdatně mlží? Kde se rozlišuje násobně více úrovní zdvořilosti než v češtině? Kde v jazyce ptáci nezpívají, ale pláčou?

Jihokorejci se stejně jako příslušníci jiných národů vyznačují některými podivuhodnými povahovými rysy. Na rozdíl od nás třeba nesmírně vyvinutým smyslem pro respektování všemožných hierarchií. Anebo naprosto nevídanou úctou ke staršímu a ke stáří vůbec. A taky k učiteli.

Jsou ctižádostiví. Houževnatí a velmi pracovití. Nápomocní. Nesmírně hrdí. Nesmí ztratit tvář. Nesmí selhat. Zklamat. Dát třeba najevo, že nevědí. Hledáte kupříkladu divadlo. Oslovíte na ulici neznámého, jenž nemá o lokalizaci divadla šajn. Může se ale stát, že vás přesto ochotně kamsi nasměruje. A vy v dobré víře dorazíte podle jeho instrukcí k nádraží.

Další věc: pozor na formulaci otázky. Ptáte se ve všední den na autobusové spojení. Dostane se vám slušné a přesné odpovědi. Tečka. Ovšem žádný bonus! Nebudete např. upozorněni, že ten váš bus nejezdí o víkendu. Proč? No to dá přece rozum, ne!? Vždyť o nějakém víkendu nebyla řeč…

Mezi další nepřehlédnutelné črty Korejců se řadí i pověstné rozhodování se až na poslední chvíli. Času dost… Lahůdkou je kupříkladu organizování společného sympozia: ještě tři čtyři dny před jeho zahájením (a po roční přípravě) není zcela jasné, kolik jihokorejských účastníků, v jakém složení a kdy dorazí. Dlouho, předlouho tam bývá klid před bouří. Ticho po pěšině. Pak se ale v duchu toho jejich pali pali (šup šup, honem) začnou dít věci! Jako když mávne kouzelnou hůlkou. Všechno se nakonec zvládne, vše ve finále bezvadně funguje.

Cizinec si v Jižní Koreji záhy povšimne množství důsledně dodržovaných zásad chování a řečové etikety. Už ten honorifikační systém! Spoustu záležitostí je v korejštině nutné zvládat ve variantách; žádné naše triviální tykání a vykání.

A pak slušnost. A nevšední takt. To se odráží i v řeči. Jedním ze zažitých společenských tabu je prvoplánový zápor. Sdělit někomu hned v úvodu a bez okolků nesouhlas nebo odmítnutí se pokládá za nepřijatelné. Za krajně neurvalé. Příklad? Mladíkovi se líbí pohledná dívka, kterou ale zná jen od vidění. Touží po seznámení. Ona však o známost s dotyčným nestojí. Mezi oběma se může odehrát zhruba následující dialog:

On: „Ahoj. Nešla bys dneska na karaoke?“

Ona: „Ano, děkuju, nešla. Mám už totiž….“

Kdyby to děvče odvětilo přímo a nemilosrdně „Ne, nechci, nepůjdu,“ rovnalo by se to veřejné popravě. Zhrzený mladý muž aby si pomalu usiloval o život.

Jihokorejci hrozně neradi říkají „ne“. A proto často a mimořádně zdatně mlží. Člověk s tím musí počítat. Kdo to neprokoukne, trpí.

Na konci rozkvetlého dubna, v čase pečlivě připravovaných oslav Buddhových narozenin, v období, které patří spolu s prosluněným barevným podzimem k nejkrásnějším, nás navštívili známí. A že si vyrazíme na týdenní trip po Jižní Koreji. Autem. Fajn. Všichni jsme se těšili.

Čtyři dny před plánovaným odjezdem si jdeme zamluvit prostorný van.

„Máte, prosím, anglickou GPS? Je to pro nás velmi důležité,“ ptáme se zdvořile v místní půjčovně. Bez navigace je totiž člověk neznalý korejštiny naprosto ztracen.

Je evidentní, že ji nemají. Zřízencova odpověď lámanou angličtinou však zní: „Ještě nevím.“ Dobrá, uvidíme, utěšujeme se a doufáme, že ji obstará.

Konečně nadchází den odjezdu! Sněhobílý nablýskaný van je přistaven před univerzitní rezidenci. Hrneme se dovnitř. Je nás sedm. První postřeh: o anglické GPS si můžeme nechat zdát… Mělo nám dojít, že ta podezřelá reakce znamenala „absolutně vyloučeno“. No nic, nebudeme si tím přece kazit pohodu.

Nasedám jako poslední. Problém! Všechny možné různobarevné kontrolky se zděšeně rozblikají. K tomu u volantu v divokém rytmu pulzují nějaké poplašné červené a oranžové piktogramy a nápisy. Co teď? Honem překladač: Vůz přetížený! Pneumatiky nedostatečně nahuštěny!! Servis nutný…

No nazdar! Majitel půjčovny má štěstí, že včas zmizel… A tak, sotva po pár minutách dovolenkového putování, končíme v nejbližším autoservisu. Na heveru.

Vyrážíme proto s více než hodinovým zpožděním. Co se dá dělat… Tak teď už konečně kupředu, vstříc dalším dobrodružstvím!!

A jak to celé dopadlo? Vše se nakonec v dobré obrátilo. Výlet to byl opravdu super.