První pomoc

Sluncem zalitá jižní Morava. Lednický park, Pálava, Mikulov, do dálky se táhnoucí vinohrady… Spousta vzpomínek a zážitků z dětství. O jeden z nich se teď s Vámi  podělím.

Dlouhé roky jsem od nejranějšího dětství trávíval podstatnou část letních prázdnin s mladším bráškou a s tamními dvěma malými bratranci na jižní Moravě. U babičky Fanynky a u dědy. Obývali tenkrát velikánský starý dům, kde byl dostatek místa pro všecky. Se dvěma dvorky, s hlubokým sklepením, s trochu strašidelnou půdou, se spoustou tajemných a neprozkoumaných prostor.

Fanynka byla ta nejlepší babička na světě. Milá, laskavá, tolerantní… S velmi moderními názory. A jak uměla péct a vařit! A vyprávět… Jó, to byly časy… A děda? Skvělý. Bývalý pan řídící. Přísný, náročný, ale spravedlivý. Uznalý. Báječný muzikant. Taky výtečný šachista a karbaník. K tomu vinař, zahrádkář, myslivec, rybář… Uměl malovat, vyřezávat. Dovedl prostě všechno.

Měli jsme je oba moc rádi. Nedali jsme na ně dopustit. A celý rok jsme se k nim všichni hrozně těšili.

Jednoho podmračeného červencového dopoledne, kdy bylo škaredě a nedalo se jít ven, měl děda nějaké vyřizování v Břeclavi. Babička jako obyčejně připravovala oběd. A naše čtyřčlenná klučičí parta ve věku pět až dvanáct let se trochu nudila. Z dlouhé chvíle jsme proto začali jen tak zbůhdarma prolejzat ta různá zakázaná zákoutí.

A hle, na co jsme narazili! Vzduchovka. I s nábojema!

Hurá! To se přece musí hned vyzkoušet ?

„Trefíš támhle tu plechovku? Jak je tam na tom špalku?“ ponouká mě brácha.

Bum! Hergot. Těsně vedle… Odlétl jen kus omítky z protější zdi. Jako v pravejch westernech.

„Pche. Taky se netrefíš!“ předávám mu trochu zahanbeně tu nebezpečnou flintu.

„Tak se teda koukej!“ praví sebejistě.

A taky že jo. Bác! Plechovka nadskočila a s rachotem se poroučela k zemi. Až vyplašila skupinku slepic. (Jo, to jsem zapomněl zdůraznit, to je dost podstatné: na dvorku bylo poměrně početné hejno slepic. A kohout.).

Nějakou chvíli jsme se s bratrem takhle střelecky přetahovali.

„Já to chci taky zkusit,“ ozval se posléze sotva pětiletý Jarek.

„Ještě nemůžeš, víš, seš moc malej,“ utřeli jsme ho ohleduplně.

„Můžu! A vůbec nejsem moc malej. A já to na vás půjdu říct!“ zahrozil odbojně.

„Počkej. Neblbni. Tumáš,“ podává mu ostrostřelec tu vzduchovku, „ale sám nestřílej, pomůžeme ti.“

To naštěstí žalovníčka upokojilo. A už se sápal po zbrani. Hlavně, že byl zticha!

„Ty, Jarku, miř támhle, jo? Na ten špalek!“ navigovali jsme ho.

Jarek s těmi nejušlechtilejšími úmysly skutečně mířil na špalek.

Jenže se to celé nečekaně zvrtlo.

Bum bác! Rána jako z děla.

Trefa!!

Ovšem nikoliv do špalku, nýbrž do kohouta, který se tam neprozřetelně připletl. Tedy přesněji do jeho levé nohy. Rázem jí byla část ustřelená…

Hrůza!

Velevážený a obávaný vládce dvorku se jen bezmocně skácel k zemi. A celý jeho harém na něho, stejně jako my čtyři, jen vyděšeně zíral.

„Průser!“ vykřikl jsem (což byla připomínka vcelku zbytečná).

Jarek začal natahovat moldánky.

„Nebreč, vole,“ chlácholil ho bratr s Ríšou, „to se spraví. A pojď radši s náma hledat nějakej tenkej klacek. A drátek. Nebo provázek.“

Dobrá! Nelenili jsme a ihned jsme zahájili záchrannou týmovou akci. A za chvilku jsme už měli drátek i vhodné dřívko od nanuka, které tam někdo z nás před pár dny pohodil. Paráda!

No, vida. Teď nás čekala závěrečná fáze celé operace… Tak s chutí do toho.

Dalo to sice trochu zabrat, ale povedlo se!!

Zanedlouho si už milý kohout opět pyšně vykračoval. Jako páv. Sice s improvizovanou dlahou na noze, ale jinak, aspoň se nám tak pozdávalo, v naprosté pohodě. Pranic mu to neubralo na šarmu ani na důležitosti.

Dlužno ovšem podotknout, že rovněž slepice se postavily k celé záležitosti čelem, vskutku velkoryse a s netušeným pochopením. Tedy na rozdíl od babičky Fanynky, která se náhle zjevila ve dveřích. Bylo jí totiž divné, že je od nás tak dlouho klid.

„Kluci!! Co jste to proboha zase vyvedli? Vy pajzáci! Honem ukliďte tu pušku!! A dom. Až to děda uvidí, tak vás všechny zabije,“ lomila nešťastně rukama.

Musela, chudera, okamžitě jednat. Každá minuta byla totiž drahá.

Ale poradila si. Jako vždycky.

Zkrátím to: k obědu byla slepičí polévka. Delikatesa!

Náramně chutnala i dědovi. Toho tehdá naštěstí nenapadlo nikoho a nic přepočítávat…