Mezi mými nočními můrami zaujímá čestnou a neotřesitelnou pozici vyplňování korejsky psaných formulářů, zejména těch bankovních. Tak třeba adresa se píše v obráceném pořadí (končí se jménem dotyčného). A ta naše jednička...
...připomínající bič se tam bere jako sedmička. To je ale jen špička ledovce. Člověk si zkrátka musí dávat setsakramentsky bacha!
Dva báječné soulské roky utekly jako voda. Škoda, přeškoda… Okouzlující Jižní Korea! Futuristické mrakodrapy i starobylé paláce, malebné budhistické temply rozeseté po horských údolích, rýžová pole a čajové plantáže, čarokrásná paleta barev koberců podzimních lesů… Kolik nezapomenutelných zážitků a vzpomínek! Proč musí všechno jednou skončit?
V rozjitřené mysli se mi už spustilo pomyslné neúprosné odpočítávání jako před zažehnutím ohromných motorů kosmické lodi. Houstone, do startu zbývá 164 hodin, 48 minut, 29 vteřin… Hektické dny před odletem. Znáte to: úklid, debordelizace, balení, nákupy dárků. Farewell party, loučení s kolegy, studenty, přáteli, s osazenstvem univerzitní rezidence. Pár nostalgických výletů na nejoblíbenější místa. Čas nezastavíš…
K předodletovému stresu neodmyslitelně patří i vyřizování formalit. Mimo jiné v bance.
K mé nesmírné potěše jsem byl hned od začátku přidělen mladinké usměvavé pracovnici ve slušivé tmavomodré uniformě. Až nyní, s odstupem času, mi naplno dochází, jaký to byl poklad. Anděl strážný! Neskutečně obětavá, trpělivá… A což teprve, když jsme si počínaje hned asi třetím setkáním začali i vcelku obstojně rozumět! Ledy mezi našimi neotřelými angličtinami byly prolomeny a rázem tu byla dvojice odhodlaná pořešit jakoukoliv výzvu.
Beru s sebou na rozlučkovou konzultaci i tehdy patnáctiletého syna, který za mnou dorazil na závěrečné tři červnové týdny.
Po milém uvítání se pouštím do úmorného vyplňování. Počáteční vlídný úsměv sympatické patronky postupně přechází v odhodlaný výraz všechápající trpitelky. Po několika nekonečných minutách konečně atakuju hlemýždím tempem horší polovinu té pekelné úředničiny…
Náhle, snad aby přehlušila to předlouhé tíživé ticho, začíná ta dívenka roztomilou angličtinou líčit své plány na léto. Jen považte! Chystá se se snoubencem na pár dní do Prahy! A do Českého Krumlova!! Paráda…
Kdybych až po uši nezabředl do všech těch korejských znaků a cifer, nemohlo by mi uniknout, jak moc se těší. Jak je šťastná… Jak se už nemůže dočkat. Jak na mě upřeně hledí. A jak toužebně očekává moji obdivnou reakci! (Co já vím? Třeba něco jako: Oooooooooo!! Tak vy se chystáte do Česka?! No to je skvělé! To je super nápad!! Tam se vám určitě bude moc líbit. Můžu vám nějak pomoct? Užijte si to! A šťastnou cestu!!)
Hotovo! Nemůžu tomu uvěřit. Otírám si s neskrývanou úlevou orosené čelo a odevzdávám jí oběma rukama (jedna by mohla být interpretována jako zdvižený prostředník) počmárané čtyřstránkové lejstro. Vše ovšem bez jediného slůvka…
Zaražené děvče za přepážkou se lehce ukloní a s dotčeným povzdechem dokumenty přebírá. Proč ten nenadálý smutek v jejích krásných hlubokých očích? Že by ji přece jen přemohlo dojetí? Nebo že by snad nějaké moje pochybení? Jaké proboha?? Ať je za tím cokoliv, je mi toho křehkého stvoření nesmírně líto.
Se skloněnou hlavou začíná do papírů cosi posmutněle vpisovat a současně každý vpravo dole razítkuje. Přísedící potomek vyčítavě šeptá: Tati, ty neslyšíš? Vždyť ona ti tu celou dobu povídala o své plánované cestě do Česka!!
Není na světě horší věci než zklamané očekávání.
Aha, tak v tomhle je zakopaný pes! Já bloud. To jsem tomu dal… Zastyděl jsem se až do morku kostí. A rozhodl jsem se, že to své selhání musím okamžitě napravit. Tímhle přece to naše příkladné partnerství nemůže skončit!
Ještě chvíli skleslou dívčinu pokradmu pozoruju. Potom, dobrou pětiminutovku po jejím proslovu, se k ní trochu nakloním a žoviálně vybafnu: Oooooooooo!! Tak vy se chystáte do Česka?! No to je skvělé! To je super nápad!! …
Výsledek? Ten tedy ani v nejmenším neodpovídal mým představám… (Ještěže v té době nebylo v pobočce živáčka!) Zaneprázdněná referentka, která o mém usmiřovacím manévru neměla tušení, div nevykřikla leknutím. A jak sebou chudinka celá trhla, odmrštila formulář a s ním propisovačku i to infantilní dřevěné razítečko.
Bože! Nejradši bych se na místě propadl!!
No, nakonec se přece jen vše v dobré obrátilo. Jeden přes druhého jsme se omlouvali, vysvětlovali, děkovali…
Konec dobrý – všechno dobré! Tak to má být. Když jsme ovšem posléze mířili ke vchodovým dveřím, těžko říct, komu z nás tří se ulevilo nejvíc…
