Anna na jednačtyřicet způsobů

Anna. Krásné jméno! Jedno z nejrozšířenějších na světě. Původem hebrejské, k nám se dostalo z řečtiny. Jenže to bychom nebyli my, kdybychom do toho nezačali vrtat! Máme tu tedy taktéž podobu Anina, Anyna, Aninka, Anynka...

...Anička, Ančka, Anča, Ančinka, Anda, Andula, Andulka, Andulička. A to je jen začátek…

Any, Anči, Anič, Anče, Anoušek… A jedeme dál. Jak se lze dočíst v publikaci Čeština všední i nevšední (Praha 1972), máme u nás zaznamenáno jednačtyřicet podob (a nejspíš zdaleka nejsou podchyceny všechny). Nevěříte? Tak poslouchejte: Anka, Anuše, Anuška, Anica, Aneta, Ani, Tentokrát s trochu podivným chodským, ale hlavně jihovýchodomoravským H na začátku (pořád se však jedná o Annu!): Hana, Haňa, Hanča, Handa, Hanica, Hančí, Haňour… A jdeme do finále: Nána, Nana, Nanynka (teď už je mi jasné, kdo že to šel tehdá do zelí), Nanda, Nanula, Nánka, Nanka, Nány, Nany… A bůhvíco ještě!!

Myslím si, že ani některá naše jiná jména by se nenechala zahanbit.

Variace. Varianty. Je jich v češtině tolik! Kam jen se člověk podívá. O čem to svědčí? O bohatosti jazyka? Nebo o jeho rozkladu, chaosu a anarchii?? Kterým směrem se má moderní jazyk ubírat? V čem spatřovat pokrok v genezi jazyka? V jednoduché účelnosti, nebo naopak v bezbřehé košatosti?

Někdy jsou ty všelijaké alternativy vcelku účelné. Dá se v nich nalézt nějaký systém, logika. Třeba v pojmenování číslic. Vyzval jsem onehdy své studenty, aby slovně (přesněji písemně) ztvárnili číslice 1 – 2 – 3. Banalita? Kdepak! Nejčastěji uvedli jedna – dva – tři (29x). Na druhém místě bylo jedna – dvě – tři (21x), bronz bralo jeden – dva – tři (7x). Bramborovou medaili získalo mnou takřka neočekávané raz – dva – tři (6x).

Drtivá většina uvedla jedničku v ženském rodě, odtud patrně i vyjádření typu jedna celá tři (1,3) nikoliv jeden celý apod. To dává smysl.

Podstatně pestřejší (potažmo horší?) to bylo s vyjádřením přesného času. Uvedu jen zlomek příkladů, aby se vám to náhodou nepřejedlo. Tak např. časový údaj 10:08 (podle mě jednoznačně Je deset hodin a osm minut, popř. Je za sedm minut čtvrt na jedenáct) pořešili posluchači bohemistiky následovně: Je osm minut po desáté (13x), Je deset a osm minut (12x), Je deset nula osm (6x), Je za sedm minut čtvrt na jedenáct (2x), Je za dvě minuty deset deset (1x). Prosím, jak je libo…

Nedalo mi to a po nějaké době jsem to zkusil zase. Do třetice. Tentokrát s primitivním počítáním. To tedy nasadilo všemu korunu!! Domníval jsem se totiž naivně, že takový banální početní úkon jako 4 : 2 = 2 bude mít jen minimum obměn (já osobně bych řekl čtyři děleno dvěma jsou dvě - a bylo by vymalováno). Když jsem se však podíval na dotazníkové odpovědi, nevěřil jsem vlastním očím… Posuďte sami!

Nejčastěji (což je podle mě katastrofa) zaznělo čtyři děleno dvěma se rovná dva (19x), dále čtyři děleno dvěma jsou dva (12x), potom ještě to moje řešení čtyři děleno dvěma jsou dvě (6x), ale také čtyři děleno dvěmi jsou dva (3x), čtyři děleno dvěmi se rovná dvě (3x). Pořadí uzavírá verze čtyři děleno dvěmi rovná se dva (2x) a po jednom výskytu čtyři děleno dvěmi rovná se 2, čtyři děleno dvěmi je rovno dvěma, čtyři děleno dvěma je dva a konečně čtyři děleno dva je dva…

Zajímavé, že?

Ale co s tím?! Prase aby se v tom vyznalo…

Končím s veškerými průzkumy. Mám já tohle zapotřebí?

Rozloučím se dotazem (uvedené tvary opět převzaty z testů): Nepotýkáte se, přátelé, náhodou s tyťámiž problémy? Pardon, tentímaž. Vlastně tenťámiž! Co to melu?! Chtěl jsem říct s titémaž problémama? Pokud ano, dejte mi, prosím, vědět.