Podraz

Jak léta jdou, opouští člověka iluze za iluzí… Alespoň to tak poslední dobou pociťuju. Takový je život.

Já se kupříkladu, je to tedy už nějakej ten pátek, nadobro rozešel s ideou, že bych se ještě někdy mohl pochlubit vysportovanou figurou jako ze žurnálu. Takovou tou ztepilou postavou a la Michelangelův David, na niž je radost pohledět. Málo platné, k tomu se už holt nepropracuju.

S touto drsnou pravdou jsem se vypořádal vcelku záhy a se ctí. Dokážu s tím žít. Na rozdíl od manželky, které pohříchu stav mé tělesné schránky leží na srdci podstatně víc. Přesněji řečeno: ležel.

Její letité životosprávné tlaky totiž nápadně ochabují. Patrně v tom budou taky nějaké ty ztracené iluze…

Bývala údobí, kdy jsem v důsledku své chronické kalorické nekázně prožíval krušné časy. Opakovaně. Vidím to jako dnes: manželčino vyčerpávající kázání předcházelo některé z pestrého rejstříku zaručených diet. Děs. Už ani pořádně nevím, co mě deptalo víc. Po čem vlastně šla ta kila dolů rychleji.

Snášel jsem všechna ta dobře míněná příkoří odhodlaně a s nadhledem, neboť jsem tušil, že jsou jepičí povahy (a taky byla). Jen jednou, na doporučení lékaře, jsem to s hubnutím začal brát smrtelně vážně. Během tří měsíců jsem dokázal shodit dvacet kilo.

To vám byl najednou pocit! Úplně jsem omládl. Připadal jsem si pomalu jako pírko. Však jsem byl taky na sebe náležitě pyšný! I žena mě před dětmi výchovně chválívala: „Vidíš? Když se chce, všechno jde.“

Svou pracně nabytou povznášející existenci jsem si jaksepatří užíval. Do chvíle, než se blízká osoba, co mě půl roku neviděla, mého nového vzezření poněkud zalekla a starostlivě se mě dotázala, zda nemám nějaký problém. Zda nemarodím?!

Šok!! Jako by se tehdy ve mně cosi zlomilo…

Já bloud, dost bylo odříkání. Usmyslel jsem si, naštvaný a uražený, že si hned nazítří dopřeju zaslouženou odměnu. Utajenou satisfakci. Třeba oblíbenou a celou věčnost odpíranou zmrzlinu! Žijeme jen jednou, ne?

Můj plán byl promyšlený k dokonalosti. Ďábel se totiž, jak známo, skrývá v detailu.

Tak předně: nejlepší obranou je útok! Už žádné zbabělé schovávání se s kalorickou bombou v kanceláři (nejednou pro jistotu i uzamčené). Nač být v tomto směru nadále poseroutkou? Člověka pak stejně v nejnevhodnější chvíli něco vypeče, třeba obal od zmrzliny nebo čokolády vyčuhující z koše. Chce to pravý opak: čelem k masám, zmizet v davu. Co takhle metro? To mi připadalo optimální. Stejně mám po městě nějaké vyřizování, tak spojím příjemné s užitečným.

Za další – je nutné se hladce oholit, aby ve vousech nemohla ulpět ani jediná mikroskopická částečka čokolády. Je také třeba mít na paměti, že se zmrzlina vychutnává zásadně v hlubokém předklonu, aby se jí nepotřísnil oděv (i zde jsem párkrát trestuhodně pochybil).

A v neposlední řadě: úspěšná akce předpokládá důsledné zahlazení stop, celkovou očistu.

Nadešel den D.

Hu!! Konečně… Nemohl jsem ani pořádně dospat.

Hned po ránu, hladce oholen a v tmavě hnědé košili, jsem cestou do práce odhodlaně zamířil do nejbližší samoobsluhy. Odolám, či neodolám sladkému pokušení?? Připadal jsem si jako hrdina nějakého pedagogického psychothrilleru: Vnitřně rozervaná postava vstupuje do oddělení potravin. Diskrétně se rozhlíží, pátrá po delikatesách. Po chvíli je objevuje a s výrazem hráče pokeru k nim míří. Brzy se ocitá tváří tvář neodolatelnému mámení. Chvíle zaváhání: souboj pudů podvědomí s těžce zkoušeným svědomím a vůlí. Drama končí výchovným happy endem: vítězí hrdinův nezdolný charakter! Postava odchází bez sladkostí…

V obdobném duchu se to odehrálo i v reálu. Pouze s tím rozdílem, že u mě na celé čáře převážila mlsná… A ke hříšné zmrzlině jsem si neplánovaně přikoupil ještě dvě zlaté fidorky a kofilu. Ty jsem pak nedočkavě spořádal hned u křoví za samoobsluhou. Tady jsem, uznávám, trochu vypadl z role… No a co? Vám se nikdy nic podobného nestalo?

Nyní už zase podle pekelného plánu mířím do metra. S bušícím srdcem usedám a pátravě se rozhlížím po vcelku zaplněném voze. Vzduch je čistý, zdá se. Sláva! Nikdo a nic mi už nemůže zabránit vychutnat si to opojné pokušení. Chvějícíma se rukama rozbaluji chladivé magnum a vzápětí se do něj (samo sebou v maximálně myslitelném předklonu) zakusuji. Mňam, to je ale dobrota… Po chvíli už třímám jen holé dřívko.

Nato se, opět v souladu se sofistikovanými instrukcemi, spiklenecky přesouvám do kanceláře. Puntičkářská prohlídka oblečení. Nic. Dvojí preventivní vyčištění chrupu. OK. Přepečlivé omytí obličeje a úst. All right!

Nezbývá než uznat, že to prostě nemá chybu. Za mě dokonalé!

Jenže… Nechval dne před večerem. Čeká nás vylíčení závěrečné fáze celé operace.

Něco po páté se navracím domů. Ostatní členové rodiny (hlavně manželka) mě netrpělivě vyhlížejí. Nemám čisté svědomí, a tak se hledím co nejrychleji uklidit do pracovny. Nestojím dnes o nějaké přílišné vybavování.

Na manželčin dotaz, zda něco nepojím, pouze hlesnu, že „nejspíš nic,“ (přesně takto to stojí ve scénáři), „ anebo, když jinak nedáš, tak snad hrnek hořkého čaje…“

Až potud se mi vše jeví v naprostém pořádku. Mám situaci pevně pod kontrolou. Při asketické večeři je mi ovšem divné, že se na mě žena pořád tak nějak nezvykle dívá. S potutelným úsměvem.

A pak ? pak to bouchne! Blesk z čistého nebe!! Už to nedokáže déle tutlat. Se smíchem mi sděluje potupné odhalení. Za všechno může esemeska „Milan se cpe magnem“ od kamarádky zasvěcené do mého redukčního režimu. Jela ve stejném vagónu…

Krve by se ve mně v ten moment nedořezal.

Takový podraz! Podlost potrestána ještě větší podlostí…

Vzdávám se. Celé to dlouho a pečlivě promýšlené spiknutí se bortí jako domeček z karet. Další iluze v háji.

No, teď s odstupem času už náležitě doceňuju, že mi tehdy moje prozíravá žena identitu oné kamarádky neodhalila. Dost možná, že bych dodnes seděl. V teplákách ve Valdicích…

(Ilustrace S. Gordeev)