Talentovaný fyzik J. Zlámal prchá v polovině 50. let i se svým převratným vynálezem za železnou oponu, aby se na stará kolena, po osmatřiceti letech, vrátil do vlasti. Usazuje se v malé vísce na Vysočině.
III. Smrková
O osmatřicet let později. Parné červencové páteční odpoledne roku 1994.
Kam jen oko dohlédne, rozprostírají se hluboké, neprostupné hvozdy. Kdysi dávno, nejspíš už na samém úsvitu dějin, Stvořitel patrně zaklel v těchto odlehlých končinách mohutně se vzdouvající nedozírnou mořskou pláň. Zkamenělé vlny praoceánu na věky věků ustrnuly a počaly pozvolna obrůstat bujnou vegetací.
Dnešní temně zelený nařasený koberec lesů naruší jen tu a tam hnědé oko rybníka, zlatavá záplata kvetoucí řepky, pestrobarevná mýtina překypující životem. Na prstech ruky spočítáš chudá roztroušená kamenitá políčka či šedé klikatící se stužky zanedbaných okresních silniček.
Zapomenutý kout Vysočiny. Poklidný, utěšený kraj.
Zakloníš hlavu a v očích ti plují načechraná bělostná oblaka. Stádo stěhovavých obřích duchen se neslyšně sune po azurové obloze a alespoň nakrátko uleví zemdlené krajině od žhavých loučí červencových paprsků. Pohlédneš-li dolů, až tam, do malebného údolí, spatříš třpytící se křivolaké koryto potoka lemované křovisky a nahrbenými vrbami, jež si v něm smáčejí své přerostlé neupravené vlasy.
A tamhle, podívej, tam, ano tam v dáli, přímo před tebou, shlukly se zrovna po obou jeho vymletých březích červené stříšky prostých venkovských stavení. Zamířily sem z okolních strání, jen na skok, aby v té chladivé bystřině uhasily palčivou letní žízeň.
Víska Smrková.
Nějakých třicet čísel. Na čtyři desítky starousedlíků, ponejvíce už na penzi. Pár chatařů, náplava z Prahy. Tu a tam zjeví se zde zbloudilý turista. Z mladých tu nikdo nevydrží, co vás nemá! Kdepak. Škola, doktor, pošta, práce… Není tu nic. Zhola nic. Ani naděje.
Náves jako dlaň. Prastará košatá lípa, polovyschlá požární nádrž zanesená žabincem, skomírající vykoupený konzum, dva bezstarostně se prohánějící ratlíci. Odkudsi sem doléhá husí štěbetání. Na oprýskané fasádě jednoho z nevábných stavení visí na rezavém hřebíku cedule Obecní úřad. U rozbité silnice zastávka autobusu. Spoj dvakrát denně, před sedmou ráno a v poledne, do Nového Města na Moravě a do Jihlavy. Večer zpět. Od pondělka do pátku. No a? Buďte rádi. Co byste ještě chtěli?
Naproti se silou vůle drží nad vodou ospalá knajpa s hrstkou štamgastů vysedávajících pod vyšisovaným slunečníkem. Opodál, ukřižovaný na pokřiveném sloupu, trpí ochraptělý tlampač obecního rozhlasu; na několika dalších nebohých kůlech ježících se podél cesty jsou rozvěšeny rozbité splihlé lampy jako oběšenci.
Zapadákov.
Letní vzduch se tetelí v odpolední výhni. K večeru se určitě něco přižene. Kéž by! Rozpraskané rty vyprahlé země pak budou konečně moct začít plnými doušky lačně hltat to chladivé požehnání z nebes.
x
Na stráni, tam nahoře, na samém kraji lesa, stojí stará hájovna. Už z dáli spatříš zánovní červenou střechu s vysokým bělostným cihlovým komínem; oprýskanému dřevěnému průčelí směřujícímu ke vsi vévodí respekt budící paroží statného dvanácteráka. Připadá ti, jako by nějaký prapodivný neukázněný podnájemník z podkroví neodolal v tom žhnoucím odpoledni pokušení, prostrčil chabou dřevěnou stěnou svoji mohutnou zvídavou hlavu a okázale se teď kochal báječným výhledem po okolí.
