Řečeno s Karlem Čapkem: Oheň, to je krásná věc. Ale to spáleniště po něm je hrozné… To máte jako s láskou.
Děj novely Riita se odehrává především v Helsinkách.
Líčí osudy finské studentky Riity a jejího českého přítele Marka na počátku devadesátých let minulého století. V příběhu se přibližuje jisté fatální selhání a jeho kruté následky.
Může být na světě něco báječnějšího než sdílet apartmá v hotýlku na malebném Montmartru s půvabnou, kultivovanou, milující dívkou?
Hned v sobotu večer, po příletu, procházka pitoreskní čtvrtí kumštýřů. Večeře pro labužníky v gurmánské restauraci. Trocha vínka v místním bistru. Před milenci nádherné panorama rozzářené a pulzující metropole. Paříž jako na dlani.
Riita a Marek v Paříži, v romantickém městě nad Seinou.
x
„Pojď, povídej mi,“ tulí se Riita k Markovi po návratu z večerní promenády.
„A o čem? O čem, mon chou?“ pohladí ji.
„O Paříži, Maki,“ žadoní, „jaká je, co zítra uvidíme … A tak.“
„Dobře, tak tedy poslouchej,“ začíná Marek zasvěcené exposé. „Představ si ? představ si, Ri, Paříž jako velikánskej prasklej talíř … Ta klikatá puklina, co ho půlí, to je Seina. A celé to, teda ty dvě části města, drží pohromadě díky … díky ? mostům. Takovým mohutným kamenným stehům. Nejkrásnější z nich je jednoznačně Pont Alexandre III. Bohatě zdobený. S krásnými honosnými lucernami …“
Riita mlčí.
„Nespíš, Ri?“ potlačuje zívnutí Marek.
„Ne, ne. Poslouchám. Povídej.“
„A tak ten krásný most vede od dvou paláců, Velkého a Malého, ve kterých byla v roce 1890 světová výstava, k Napoleonově Invalidovně. Takovému lazaretu pro válečné veterány.“
„A dál?“
„Dál … Kupole Hôtel des Invalides vypadá zdálky jako pozlacená vojenská přilba. Krásně se leskne na slunci. To se ti bude líbit. Je odevšud vidět! Je tam taky Napoleonova hrobka. Mohutný mramorový sarkofág. Koukáš na něj z takového ochozu … Takže každý, ať chce nebo nechce, se Napoleonovi pokloní.“
„Fakt? A tam půjdeme?“
„Jasně. Možná hned zítra.“
„A dál?“
„No, a kousek odtud jsou Martova pole, s vojenskou akademií. Mars je bůh války. A hlavně Eiffelovka. Taky byla postavená kvůli té světové výstavě. Skoro čtyřicet let nejvyšší stavba na světě … Potom, myslím, přišel newyorský Empire State Building …“
„Tak? Jak to víš, Maki?“ podivuje se víla uznale.
„Něco vím. Něco si trošku vymýšlím,“ poškádlí ji.
„Ne, počkej, Marku. Vážně … A potom?“
„Spousta lidí se tehdy proti stavbě bouřila. Byly toho plné noviny … Prý bradavice na tváři města. A dnes je to možná nejnavštěvovanější památka na světě! Symbol Paříže, celé Francie.“
Malá víla nic nenamítá.
„Z dálky připomíná vyzývavou tanečnici. Z nějakýho variété … šantánu, jako třeba Moulin rouge nebo Folies Bergere. Je jako tanečnice s krásnejma dlouhejma nohama. Rozkročená nad městem, v odvážných děrovaných punčochách,“ doříkává Marek s přivřenýma očima.
/…/
x
Nebude to dlouho trvat a ty překrásné pomněnkové oči, po celý den dychtivě a okouzleně hledící na všechnu tu ušlechtilou krásu kolem, budou přivřeny rozkoší. A líbezná ústa k zulíbání, pootevřená vzrušením, budou v postupně se krátících intervalech zhluboka vydechovat. Až do chvíle, než se z nich vydere několikeré mocné a nespoutané zasténání.
x
Nedělní pařížské ráno začíná v první polovině třináctého století. Zvídavé paprsky slunce ohleduplně prostupují vzácnými vitrážemi a působivě nasvěcují vzletnou a nedostižnou gotickou nádheru Sainte Chapelle.
Po pár krocích se ocitáš ve velebných prostorách katedrály Notre Dame. Quasimoda s Esmeraldou tam však vyhlížejí nadarmo … Pak spletí středověkých uliček le Marais ke klasicistnímu Place des Vosges. Markovu nejoblíbenějšímu. Zase pech! Ani pan Viktor Hugo dnes u sebe není k zastižení ?. Co se dá dělat? Dají si tedy šálek kávy jinde. Posedí na lavičce v parku a kochají se poklidnou atmosférou zašlých časů.
(Ukázka z autorovy novely Riita vydané Nakladatelstvím Bor v Liberci 2020. Ilustrovala Anna Škodová)
