Kolik je ti let?

Vzpomínky na Jižní Koreu. Sotva se malé Korejče narodí, už je mu rok! Započítává se totiž i období těhotenství.

Tím to ovšem nekončí. Hlavně v minulosti bylo běžné, že s novým lunárním rokem (počátek února) každý kojenec šmahem zestárl o dalších dvanáct měsíců. Fakt hustý! Umíte si to vůbec představit?

Dejme tomu, že potomek přijde na svět v listopadu – hned jako roční. Od února následujícího roku však už bude nahlížen jako dvouletý… Věk hraje v Jižní Koreji mimořádně důležitou roli. Klíčovou. Postavení (nej)staršího se s ostatními naprosto nedá srovnávat.

Mladší sourozenec nesmí oslovit staršího jménem. To teda ani náhodou! Dostal by čočku. Má pro ten účel speciální vyjádření, něco na způsob můj starší bratře, moje starší sestro.

Vžijte se do situace, že by v korejské rodině bylo pět sourozenců (dnes věc naprosto nevídaná, porodnost tam patří k nejnižším na světě). Nejstarší by byl syn. Bylo by dobrým zvykem se na jeho popud každoročně sejít. V pořádku. Pokud by ale z jeho strany žádný signál nevzešel, tak by se prostě toho roku bratři a sestry nesetkali…

Když se představují neznámí lidé, jedna z prvních otázek se zákonitě týká věku. To aby bylo přítomným od začátku jasno, kdo z nich je váženější. Nekritická adorace staršího se může násobit neskutečným respektem k vyučujícím.

V Česku je vysokoškolský učitel, tedy alespoň z oblasti humanitních věd, tak trochu pro srandu králíkům. Společensky hanebně zneuznaný tvor se mzdou nesměle dotírající na výši měsíčního finančního ohodnocení prodavačky v samoobsluze. V Jižní Koreji je to velebené, nedotknutelné a štědře honorované božstvo.

Když student potká učitele, ukloní se. Profesor nemusí dělat nic. To jsem zprvu nevěděl.

První den nového semestru si to slavnostně vykračuju nádherným kampusem, v podstatě dendrologickou zahradou. Do kanceláře je to asi kilometr. Je poměrně časně. Chci si totiž v klidu najít učebnu, porozhlédnout se… Na zatím liduprázdném chodníku potkávám vyjukaného studentíka. Zelenáč. Nepochybně prvák. Jakmile se ke mně přiblíží, přeuctivě se pokloní.

Jsem zaskočen. Připadá mi slušné učinit totéž. Zastavuju tedy (úklony za chůze nemám doposud natrénované) a rovněž se ukloním.

Pro mladíka událost naprosto mimo realitu!!

Odkládá aktovku a chvíli na mě nechápavě hledí. Sotva se vzpamatuje z nejhoršího, opět se ukloní. Tentokrát však podstatně víc.

Mě nenapadá nic lepšího, než ten ranní kurtoazní pozdrav mladému konsternovanému muži opětovat…

Stojíme tam tedy takto po ránu tváří v tvář, ne nepodobni dvěma vyšňořeným tučňákům, a střídavě si vzdáváme hold.

Prekérní situace. Čas chvátá…

Kdo to zabalí jako první?

Víte, ono i to sebeuctivější uklánění člověka časem omrzí. A nadto jsem nechtěl hned první den zmeškat začátek vyučování. Tak jsem to po určité době s těžkým srdcem vzdal a raději jsem pokračoval v cestě.

Vůbec bych se ale nedivil, kdyby tam ten vystresovaný mladíček stál dodnes. Jednou o tom setkání bude možná vykládat vnoučatům…