Vyskytujou se na světě různé kávy, znáte to: káva pracovní, studijní, schůzovní, zdvořilostní a společenská, osudová či osudná (takovej Vávra, ten by moh´ vyprávět!), dále káva pohodová i uspěchaná a mnohé další.
Před lety jsem zakusil kávu likvidační (tedy finančně), a to hned první dopoledne v Oslu. V návalu vděčnosti a nerozvážného kavalírství jsem totiž pozval na šálek kávy ochotnou kolegyni, která mě nezištně prováděla centrem podmanivé norské metropole. V celkem nevinně vyhlížející kavárenské zahrádce jsem tehdy přišel o podstatnou část týdenních diet programu Erasmus. Po zbytek pobytu mi pak nezbývalo než přemisťovat se výhradně pěšmo a dopřát si v prosté menze nanejvýš jedno teplé jídlo denně.
Existují rovněž kávy, jež se řadí mezi nezapomenutelné. Povznášející. K takovým patří i mé nedávné posezení s jistou tajemnou a podivuhodnou bytostí. Říkejme jí Daniela.
Kde se vzala, tu se vzala, ocitla se v mém semináři. Milá, tichá, snad až trochu melancholická, bystrá a vnímavá, velmi pohledná. Oduševnělé a převzácné to stvoření. Původ nečeský, dost možná nadpřirozený. Po úvodním seznámení, kdy se naše plaché pohledy proťaly a já málem utonul v bezedném blankytu jejích očí, jsem se měl před dalším podobným neuváženým kontaktem na pozoru. To vám pak totiž člověk dočista oněmí a úplně ztratí nit…
Kdybych měl uvést jeden z Danieliných nejpříznačnějších rysů, neváhal bych: spanilost. Ano, tak. Anebo líbeznost? Nevím. Každopádně každým dnem ve mně zrálo přesvědčení, že do naší posluchárny zavítala víla.
Není mi známo, co jiné lesní žínky, ale tahle dokonce čas od času promluvila. A považte – česky! Vlídným hlasem, zprvu trochu ostýchavě. Stávalo se sice, že se kupříkladu tu a tam nerozhodla pro nejvhodnější zakončení anebo nějaké to slůvko, ale prosím vás, nebuďme detailisti. Podle mě ta její roztomilá vílí mluva neměla chybu.
Uplynuly dva týdny. Jednoho dne, byl to zrovna takový upršený úterek, došlo k něčemu, co jsem ani v skrytu duše neočekával. Po hodině ke mně Daniela neslyšně přicupitala, upřela na mě ta svoje odzbrojující pomněnková kukadla a požádala mě o konzultaci. Že prý píše disertaci (víla!?) a že by se mnou ráda některé věci v klidu probrala. Třeba při kávě.
„A… ano, jistě,“ zmohl jsem se, zcela ohromen, na nepřesvědčivé souhlasné hlesnutí. Daniele se na tváři mihl okouzlující úsměv. A já tam zůstal stát jako solný sloup.
Káva s Danielou!
Bože, to je ale nadělení… Ano, zajisté, půjde zcela nepochybně o záležitosti ryze a výsostně akademické, ale – co vy víte, co se takové mladinké víle může honit hlavou? „Věkový rozdíl odhadem propastných devětatřicet let (ne-li více!); mohla by být mojí vnučkou,“ blesklo mi rozjitřenou myslí. „Jsi přece šťastně ženat, ne?“ říkám si, „a věren! A jsi na to snad taky patřičně hrd…Klid, prosím tě, jen klid!“
Čest, hrdost? Což o to. Momentálně jsem byl ale především zoufalý. Naprosto bezradný. O čem s ní mluvit? No přece výlučně o věcech odborných, ne?! Hlavně jí za žádnou cenu nepohlédnout do očí! Další neprozřetelné oněmění by už nemuselo dobře dopadnout. A pití? Káva, přirozeně. Co jiného? V případě krajní nouze minerálka. Pokud možno neperlivá! O kolik se dá vlastně zhubnout za dva dny?? Ne, to je naprosto šílené, tohle vážně nemá cenu. To by to naše setkání muselo být odloženo minimálně o dva roky… Podobné úvahy a pocity mě sužovaly až do dne D. Už mi z toho všeho začalo hrabat. Zatracená konzultace!
Čtvrteční odpoledne. Sedím ve stylové kavárně a v duchu si omílám všechna ta bláznivá předsevzetí. Krve by se ve mně nedořezal.
A, tamhle, už jde! Jde? Co vás nemá. Víly přece nechodí! Ty se jen tak elegantně a bez hlesu pohybují prostorem. Pozdravíme se, podáme si ruce (tisknu jemňounce a ohleduplně, abych se jí snad nějak nedotkl) a Daniela usedá. Navzdory mým katastrofickým scénářům jde všechno jak po másle – ona se ptá, ona vede hovor, ona vše řídí… Sláva!
Čas pádí jako smyslů zbavený.
Jakže to celé probíhalo a dopadlo? Po pravdě řečeno – nevím. Opravdu ne. Moc si toho nevybavuju… A i kdyby, beztak bych vám nic neřekl. Snad jen to, že jsem se po celou dobu snažil upřeně zírat do země (abych jaksi neztratil nit). A taky to, že jsem do sebe obrátil přinejmenším šest skleniček neperlivé minerální vody. A že mě trochu zarazilo, s jakým požitkem si Daniela smlsla na poměrně robustní porci pařížského dortu…
A dál? Dál už nic. Pusto a prázdno. Jen ještě slyším ten její příjemný vílí hlásek: že děkuje, že jí to moc pomohlo, že je velmi vděčná…
Stejně jak nenápadně se zjevila, tak posléze opětovně po anglicku zmizela. To asi holt víly dělávají.
Bylo po všem.
Osaměl jsem.
Ještě nějaký čas jsem se z toho všeho pokoušel aspoň částečně vzpamatovat. Poté jsem se, zadumaný a s rukama v kapsách, vydal loudavě k domovu. Cestou mi v uších zněla její slova na rozloučenou – o pomoci, o vděčnosti, o prima setkání. Pohladila mě po duši.
Možná se to někomu bude zdát nepatřičné, ale já té dobré víle držím palce.
