Americká armáda má údajně veškeré jazyky světa rozděleny podle obtížnosti do pěti košů. Čeština má být ve čtvrtém, tedy mezi velmi náročnými. Které řeči se nacházejí v pátém?
Netuším. Ale troufl bych si odhadnout, že tam spadá korejština.
A které jazyky jsou nejsnadněji naučitelné? Pro nás nejspíš ty slovanské. A obecně? Těžko říct. Moment, určité vodítko by se možná přece jen našlo. Do jedné z vášnivých debat na dané téma jsem totiž zabředl na předvánoční party profesorů cizích jazyků na svém jihokorejském působišti. Neobyčejně poutavá a poučná rozprava to tehdy byla. Jelikož ale byli všichni účastníci v dosti povznesené náladě, je nutné brát její závěry s rezervou. Vyrozuměl jsem, že nejlehčí je jeden z indonéských jazyků. Cizí studenti jím prý bez potíží hovoří už po semestru.
Nevím. Už tenkrát se mi to moc nepozdávalo. A nebyl jsem sám. Nejmenovaný kolega – ten ji tedy měl jak z praku – část večera tvrdošíjně oponoval a vehementně prosazoval svou neskutečně obtížnou mateřštinu. Když mu konečně docvaklo, že mu pšenka nepokvete, nesmírně se urazil, zamumlal cosi o podjatých ignorantech a po dvou neúspěšných pokusech se z klubovny vypotácel ke svým komnatám…
Ale hezky popořádku. V životě jsem se pokoušel naučit různým řečem. Na škole povinně ruštině, poté dobrovolně francouzštině, angličtině… Na fakultě se přidružila italština, polština a slovenština (zápočet) i latina se staroslověnštinou (zkouška). Koketoval jsem také s němčinou (může za to Hugo, ano, ta arogantní berlínská doga, viz stejnojmenný blog); z čistého zájmu jsem se snažil pochytit něco španělsky a finsky. Dělal jsem také nějaký čas holandštinu (kvůli Jacqueline) a v neposlední řadě korejštinu (z důvodu přežití). Výsledkem toho všeho snažení je dnes ovšem pověstné babylónské zmatení jazyků. Pořádně už nevládnu ani jedním z nich…
Tedy k té korejštině… Co vám mám povídat: záhadná, exotická, zajímavá, nepoddajná. Jako z jiného světa. Není se čeho chytit.
Nechci vás unavovat detaily, ale přece jen. Všechno se musí učit ve variantách, to kvůli složitému systému zdvořilosti. Čili třeba žádné univerzální na shledanou. Formálně se to píše takto ??? ???, neformálně zase tímto způsobem ??/? ?. Všechno hezky (a odlišně) podle úrovně respektu.
Korejština nemá něco jako naše koncovky, k neměnnému základu slova se přidávají různé předpony a přípony, připomíná to ustavičné navlékání různobarevných korálků na pomyslný provázek. Slabiky se tvoří psaním dvou, tří nebo čtyř hlásek do takových úhledných čtverečků. Nejsou tam předložky ani příslovce v našem chápání; sloveso se dává na konec věty.
Výslovnost korejské číslovky čtyři zní stejně jako slovo smrt, proto byste marně hledali takto očíslovaný nemocniční pokoj, příslušnou řadu v letadle či patro v hotelu. Neexistuje rozdíl mezi r a l (fakt reglace), natož mezi p / b, k / g a d / t… Slovní zásoba je neskutečně rozsáhlá! Všechno se rozlišuje: každý ze snad dvaceti odstínů žluté má zvláštní výraz, neřekne se třeba obecně strýc nebo teta, jiné pojmenování je pro příbuzné z matčiny strany a zase odlišné pro ty z otcovy strany…
Dva měsíce jsem statečně navštěvoval večerní kurz korejštiny pro cizince. Výsledek? Naučil jsem se sice horko těžko tu jejich sofistikovanou abecedu, hangul, z éry přemoudrého krále Sejonga, takové jihokorejské obdoby Karla IV., ale smysluplná komunikace veškerá žádná… Bída.
Člověk si tam nicméně musí poradit. Přežít. V restauraci jsem zprvu vybíral podle ceny. Posléze mi v paměti utkvěly obrázky toho, co se osvědčilo. Tak třeba vařená rýže se řekne ? (bap), nudle jsou ?? (kuksu), kuřecí je ??? (takgogi), kdežto hovězí ??? (sogogi). Když jsem se chtěl někam vypravit, vstřícní studenti mi na kus papíru napsali destinaci. Takto vybaven jsem se pak potuloval po nádraží jako bludná ovce a vyhlížel svého spasitele. Korejci jsou naštěstí velmi ochotní… Když jsem šel k holiči, vyguglil jsem si fotografii nějaké filmové hvězdy a mlčky ji předložil domorodé kadeřnici. „Oooooooooo, Blet Pitt?!“ podivila se třeba a dala se do díla. Všechno šlo jak po másle!
Moje prozíravá manželka chodila na korejštinu s ročním předstihem už v Praze. Však také své cenné poznatky občas zúročila. Nikdy jí nebudu dost vděčný. Jen jednou, to když jsme první týden výuky poseděli u kávy se skupinkou nadšených prvaček, to úplně nedopadlo. Prořekla se totiž, že umí trochu korejsky. To neměla dělat. Následovalo mohutné obdivné Ooooooooooo!!! Načež se jedna přes druhou dožadovaly, aby jim něco předvedla. A jí, ženě řádného a váženého univerzitního profesora, se po chvíli soustředění vybavila jediná souvislá věta „Tony many isojó“, něco na způsob „Nemám ani floka, jsem úplně švorc.“ To tedy holčinám na chvíli ztuhl úsměv…
Ne vždy je posvícení, ne vždy je po ruce pomocná ruka nebo překladač. Jeden kolega se přiznal, že s rodinou používal téměř celý rok místo šamponu jar. No a co? Pěnilo to, čistilo to… Vše se objasnilo, až když pozval pár studentů k sobě na večeři.
Jó, korejština… Stojí to za to. Výzva jako hrom. Tak s chutí do toho a půl je hotovo! A abych nezapomněl: hluboce smekám před všemi Korejci, kteří se učí česky. Je to pro ně to samé jako pro nás ta jejich podivuhodná řeč, jen v obráceném gardu.
