Více než dvě třetiny území Jižní Koreje pokrývají zalesněná, na podzim nádherně zbarvená pohoří. Člověku z té krásy až přechází zrak. S radostí jsem proto přijal nabídku zahraničního kolegy a kamaráda, abych o říjnovém víkendu...
... vyrazil s jeho rodinkou do vyhlášeného národního parku Seoraksan asi 150 km východně od hlavního města.
On spolu s korejskou cestovkou zařídil vše potřebné, stačilo jen zaplatit. Itinerář vypadal lákavě: návštěva budhistického chrámu, zastávka u čajových plantáží, ochutnávka rybích specialit v mondénním přímořském letovisku Sokcho… Zlatým hřebem programu ale byl celodenní sobotní výlet do zmíněné přírodní rezervace. Ubytovali jsme se od ní nějakých patnáct kilometrů.
Sobota. Od časného rána jsme na cestě. Nejprve pěšky, pak shuttle busem, nakonec zase kus po svých. Konečně dorážíme na místo. Nestačíme žasnout nad tou podívanou!
I počasí nám přeje, a tak se procházíme cestou necestou asi do jedné hodiny. Po obědě máme namířeno k závěrečnému bodu putování, ke tři kilometry vzdálenému vodopádu. Já už bych ho po tom trmácení se po kamenitých stezkách ani moc nemusel, ale kolegova paní projevila přání, a tak mašírujeme.
Kolem půl třetí mi nohy začínají vypovídat poslušnost. Usedám, dočista vyšťavený, na jednom z odpočívadel. Už to nedávám…
OK. Nic se neděje. Posečkám tu, popadnu dech a oni si mě při návratu od vodopádu zase hezky vyzvednou. Za necelou třičtvrtěhodinku?
Předpokládaných čtyřicet pět minut uteklo při obdivování okolních scenérií jako voda. Nejdou. Nevadí. Asi toho taky mají plný kecky. Času dost.
Hovím si právě hoďku. No, za pár minutek by tu už mohli být, ne?
Vyhlížím je, docela už netrpělivě, hodinu a čtvrt. Hm, kde jen můžou vězet? Vždyť to přece odtud k tomu vodopádu není zas taková dálava.
Tvrdnu na odpočívadle rovnou hodinu a půl. Začíná to být na pováženou… Máme hnedle čtyři hodiny. Rezervace zavírá v pět. Co nevidět se začne smrákat. Že by na mě byli zapomněli?? To se mi nějak nezdá. Nebo že by zabloudili? Anebo že by se omylem vrátili jinudy? Nezodpovězených otázek se vynořuje čím dál víc.
Tak dost! Je třeba jednat. Počkám ještě pět minut, a pokud se neobjeví, vyrazím na zpáteční cestu. Sám. Přece tady nebudu nocovat! Za deset minut si to už odhodlaně rázuju ke stanovišti busu. Tak půldruhého kilometru. Za necelou půlhodinku jsem na místě.
Ale ouha. Studená sprcha!! Místo jediného neproblémového ranního spoje se tentokrát nabízejí varianty tři… Kterou destinaci teda vybrat?! Vzdálenější, tam napravo? Nebo tu prostřední? Anebo tuhle, co je ke mně nejblíž? Odlišné barvy busů, odlišné a nesrozumitelné nápisy. Zatracenej trip!!
Rázem je ve mně malá dušička. Tohle mi teda byl čert dlužen! Při představě, co by mohlo nastat, kdybych nastoupil do nesprávného busu, se o mě pokoušejí mrákoty. Nebudu se nakonec muset vydat do Soulu stopem? Nebo snad pěšmo, přes hory a doly, a cestou se živit lesními plody a drobnými obratlovci?
Nastalá situace se mi jeví jako naprosto zoufalá ? prakticky vybitý mobil, v zásadě prázdná peněženka… Co ale především:
1) Neznám jméno hotelu.
2) Neznám jméno té cestovní kanceláře.
3) Ba co víc: nepamatuju si, já vůl, dokonce ani jméno té vesnice…
Proč jsem si, probůh, nic nepoznamenal?! Proč jsem tak slepě spoléhal na tu rodinku?? V životě jsem si tolik nespílal.
Co teď? Kam vlézt?? Tápu, trpím. Nakonec volím zlatou střední cestu: prostřední bus. Vnuknutí? Čertví… Děj se vůle boží!!
Bus se dává do pohybu. Bojím se vyhlédnout z okna, aby se nepotvrdilo, že jedu špatně… Po pár kilometrech jako bych ale začínal rozpoznávat pár záchytných bodů. Připadá mi, že by to mohlo být ono. Kéž by!!
Ano. Je to k nevíře, ale je to tak. Zakrátko se ocitám v naší bezejmenné vesnici a po paměti, jako ve snách, mířím k našemu bezejmennému hotelu… Sláva!! Jsem zachráněn!!!
Tak tomu říkám úleva!! Mám pocit, že jsem se podruhé narodil.
Rodinka doráží s menším odstupem. To se dalo čekat: trocha bloudění, podvrtnutý kotník… Objímáme se jako zachránění trosečníci. Veškeré útrapy jsou ty tam. Tohle se teda, přátelé, musí řádně oslavit!
