Horolezení po korejsku

Kdo si to už vyzkoušel, ví své. Kdo se na to teprve chystá, tomu bych doporučil, ať radši vše pečlivě zváží. Nádhera! Ale nic pro slabší nátury.

Disponuji různými fobiemi. Některých jsem si vědom (kupř. klaustrofobie), jiné u mě v dohledné době ještě nepochybně propuknou. Taky třeba moc nemusím výšky. Už od dětství. Pokoušel jsem se to různě řešit, ale všechno marné. Když mi bylo asi pět let a trávil jsem jako obvykle léto na jižní Moravě, dostal jsem bláznivý nápad: vylézt, panické hrůze navzdory, na dětskou stoličku a celému příbuzenstvu ukázat, jakého tam ve mně mají hrdinu. Statečného indiána.

Nadešel den D. Celé dopoledne jsem se soustřeďoval a dodával si odvahy, až jsem do toho konečně praštil! „Babíííí, babíííí, honééém, poď sa babi honem podívat, kde fčil su!!!“ volal jsem s bušícím srdcem na milovanou babičku. Ta ke mně hned běžela, chudera, celá vystrašená, co se děje, a spatřila mě, jak se zavřenýma očima balancuju na tom miniaturním kusu nábytku. Mohl jsem být tehdy dobrých třináct, možná dokonce čtrnáct centimetrů nad zemí…

„Ty juro, dyť to nic néni,“ pravila a lomila nešťastně rukama. „Co jen z tebe, chlapče, bude, až vyrosteš,“ pomyslela si nejspíš.

Léta plynula, dekáda střídala dekádu, až nadešla druhá polovina října 2017. Po šťastném závěru výletu do nádherného jihokorejského parku Seoraksan jsem nabyl nezvratného dojmu, že se mi už nemůže zhola nic stát. Proto jsem za necelé dva týdny krajně lehkovážně, v džínách a v naprosto nevhodné obuvi, vyrazil zase s oním kolegou na další dobrodružnou výpravu. Sice jednodenní, zaměřenou však dosti alpinisticky.

Náplň celé akce, podle propozic snadno zvládnutelné i úplnými začátečníky, byla vcelku prostá: brzo ráno odjezd, po dvou hodinách příjezd kamsi (možná se to místo jmenovalo Naejangsan, nevím), tam lezení na nějaké kopce, překonání údolí po visutém mostě a pozdě v noci opět návrat do kampusu. Naše skupinka čítala asi pětadvacet účastníků, vesměs náležitě vybavených, sportovně ustrojených a hlavně výtečně trénovaných.

Docela jsem se na to adrenalinové putování těšil. Tak s chutí do toho!

Moje odhodlání pokořit jeden z hustě zalesněných a poměrně vysokánských vrcholů nezviklalo ani důkladné, snad půlhodinové rozcvičování se na jeho úpatí. Pečlivý strečink. Byl jsem líný sundat si batoh, a tak mi z jeho kapsy při jednom z četných náročných předklonů vystřelila ? pod tlakem a za všeobecného veselí ? láhev koly. Kolega, rovněž obdobně pohodlný, vzápětí ze svého báglu (taktéž ve vzorovém předklonu) palbu opětoval, pro změnu šunkovou bagetou.

Smíchy nám tečou slzy. Humor nás však brzo přejde.

Bože můj… Takový krpál! Sklon možná pětačtyřicet stupňů, převýšení podle mého odhadu snad kilometr. Žádná vyznačená ani vyšlapaná cesta! Stále jen sápání se přes obří kluzké kameny a hustý, nepoddajný porost. Po půlhodině, totálně propocený a beznadějně poslední, mám sto chutí to vzdát. V nohách křeče, a cíl stále nikde… „Můžete se vrátit k autobusu, jestli chcete,“ nabízí mi trpělivý a empatický průvodce, který naši horolezeckou družinu uzavírá a povzbuzuje odpadlíky. Tedy v zásadě už pouze mě.

Což o to, vrátil bych se hned, jenomže kudy?! To tak: vydám se zpátky na vlastní pěst a v té pustině se ztratím. Nic naplat, musím to vydržet… Zatínám zuby, mobilizuju poslední zbytky sil. Hořce lituju, že jsem se nenarodil jako kamzík.

Po čase přece jen dorážím na kýžený vrchol, naprosto ovšem schvácený (většina ostatních mezitím stačila poobědvat), a příliš mě neokouzluje ani úžasné panorama, které se tam nahoře odvážlivcům naskýtá. Kdepak nějaké kochání se… Lapám po dechu.

A nyní nadchází ten avizovaný zlatý hřeb programu: překonání velehluboké rokle po visutém mostě! Jiná možnost, jak se odtud dostat, ostatně ani neexistuje. Sunu se s neblahou předtuchou směrem k mostu. Co mostu! Můstku! Co můstku!! Uzounké lávce s chatrným zábradlím!!! Jak se pak s odstupem dozvídám, ten přechod je pokládán za jeden z nejnebezpečnějších na světě.

Ocitám se, zcela paralyzován, na samém počátku té lávky. Ne! Tak tohle teda nedám!! Dobrých sto metrů po lehce prověšeném, ve větru se pohupujícím labilním přemostění. Pod nohama více než třistametrová propast… Ne, ani náhodou! Nikam nejdu!! To tu raději zůstanu až do soudného dne.

Stojím tam, celý vyjevený, a blokuju rychle se prodlužující řadu poutníků. Nemám příliš na vybranou. Buď vyrazím a patrně se zřítím do bezedného kaňonu, anebo mě do té příšerné soutěsky co nevidět svrhne někdo z těch stále netrpělivějších výletníků za zády.

„Babíííí,“ chce se mi zvolat jako tenkrát. Sevřené hrdlo však není s to vydat hlásky. Dobře však vím, že se na mě odkudsi dívá a dodává mi odvahy: „Ty juro, dyť to nic néni.“

Kam že se to poděl ten malý statečný indián!? Tak moment. Jdu! Musím jít!!

Vydávám se obezřetně kupředu. A najednou… Najednou to jde. Krása! Báječné!! Dokázal jsem to!!! Ocitám se na druhé straně, udýchaný, se srdcem divoce tlukoucím, avšak nesmírně hrdý, že jsem to zvládl. Sláva! Paráda!!

Už ani nevím, jak jsem se dostal z těch výšin a pustin k našemu busu. K smrti utahaný, ale báječně naladěný. Co na tom, že v roztrhaných kalhotách, ušpiněné mikině a v totálně vodvařenejch teniskách s odlepujícíma se podrážkama…

Na koleji na chodbě potkávám před půlnocí souseda. Div že nevykřikne leknutím! Vypadám totiž, jako kdybych se tam v té panenské přírodě nějak nepohodl s medvědem.