Není mi jasné, proč většinová populace chová, tedy alespoň navenek, k podobným zařízením takovou zášť. Moje dosavadní zkušenosti, byť skromné, jsou totiž v zásadě pozitivní.
Je to už nějaký ten pátek. Zkrátka a dobře: byl jsem nejmenovanou VIP společností přizván do takového lepšího nočního podniku na slavnostní raut. Na tom by nebylo nic zvláštního. Určité specifikum celonoční pánské jízdy ovšem spočívalo v tom, že se následně mohlo - dobrovolně a nevázaně - pokračovat v jiné části vyhlášeného lokálu, nad jehož střeženým opancéřovaným vchodem svítila červeně lucerna.
Mě by něco takového ani ve snu nenapadlo, ale nějak se z toho tehdy nešlo vykroutit. Co naplat - souhlasil jsem. No jo, jenomže co říct doma?
Jsem tvor spíše samotářský. Vzácné chvíle volna trávím ze všeho nejraději na pustém ostrově nebo zabarikádován ve své pracovně. Tím radostnější byla odezva mé lepší polovičky, když jsem jí mezi řečí naznačil, že příští čtvrtek večer „něco mám.“
„Aha,“ těšilo ženu upřímně, že se konečně po čase společensky povyrazím, „a kam že to vlastně jdeš?“ Po trochu dětinském a předem prohraném mlžení jsem ve finále musel s pravdou ven: „Víš, beruško… jak bych ti to jenom… prostě… no prostě… prostě… jdeme prostě s nějakou partou… do… no prostě do bordelu…“
Nikdy už nespatřím užaslejší oči!
Nezaujatý pozorovatel by vcelku logicky očekával bouřlivou výměnu názorů, exaltované scény plné pláče, hysterického křiku, výčitek, pohrůžek, žádostí o rozvod. Prostě takovou tu klasickou tuzemskou Itálii. Kdepak! Nic takového. Měl jsem totiž v záloze přichystanou magickou formuli. A tak těsně předtím, než moje brunátnějící a všeliké kuchyňské náčiní popadající manželka stačila explodovat spravedlivým hněvem, jsem suše utrousil: „Zdeněk jde taky.“ Rázem byl klid!! Nevěřili byste, co vhodně zvolené slovo dokáže…
Zdeněk taky? Vážně?? Nu, to je tedy jiná.
Zdeněk: náš známý; šťastně ženatý, milující otec čtyř rozkošných dětí, vzorný manžel do úmoru nakupující, peroucí, žehlící, uklízející, vařící, kutící a ustavičně vše opravující. Věčně mi předhazovaný a velebený vzor. Adorovaný světec, neochvějný garant spořádanosti, mravopočestnosti a zákonnosti.
Po dojemném láskyplném uklidňování, udobřování, vysvětlování, ujišťování a slavnostní přísaze se mi dostalo rozhřešujícího požehnání: hlavně tam zase netláskejte všechno dohromady!
Plni očekávání vyrážíme.
Raut i zábava na top úrovni. Když před půlnocí nastával pozvolný přesun napapaného a výtečně naladěného manšaftu do prostor, jimž vévodil velkolepý barový pult a nasvícené pódium se spoře oděnými umělkyněmi, které se apaticky obtáčely kolem nablýskaných tyčí, přišlo nám se Zdeňkem poněkud zbabělé to hned zabalit a chvátat domů. A že teda ještě chvíli posečkáme a budeme sledovat okolní cvrkot…
Zatímco si většina ovíněných kolegů rozebírala přítulné společnice (hříšně drahý drink a pak hurá do některého z pokojíků o patro výš), my dva jsme tam stále jen nerozhodně postávali. Nevím, jak můj parťák, ale já byl nezvratně přesvědčen o tom, že jsme tam už jistojistě stačili pochytit minimálně AIDS a že na obzoru číhají další pohromy typu ebola, lepra aj. Asi po půlhodině to už bordelmamá nevydržela, přitočila se k nám a procedila: „No tak, pánové, snad se u nás, kurva, aspoň posadíte, ne?“
Upejpavě jsme se tedy usadili na nejbližší červenou koženou sedačku. Hle, už si k nám přisedá milá, velmi pohledná blondýna. Odhadem tak dvaadvacítka, slušivé mikádo, vysportovaná figura.
„Ahoj kluci,“ začala nenuceně, „já jsem Pavlína.“
„Ahoj, já jsem Aleš,“ zalhal jsem, „a já Petr,“ pronesl v témže duchu Zdeněk.
„Kecáte, že jo?“ prohlédla nás ta nohatá kurtizána, „to já hned poznám. Ale mně to neva. Tak, kdo půjde první?“
„Já…my…my totiž,“ lezlo z nás jak z chlupaté deky. „Hm, chcete trojku? Proč to neřeknete hned? No problem. Bude to ale drobet dražší,“ pravila věcně.
„Pavlíno, víš…,“ začali jsme kostrbatě líčit naši kauzu, „my jsme tu vlastně… tak nějak… jaksi… jaksi jako nedopatřením,“ řekl jsem omluvně. Pavlína jen vykulila oči. Takové dva kolíky tu zaručeně ještě neměla. Korunu všemu nasadil totálně už vystresovaný Zdeněk, když dodal: „Víš, my jsme tu vlastně na… na takové jako… exkurzi!“ Tohle vysvětlení ji náramně pobavilo. „To je teda fakt dobrý! Mně je to ale fuk, jak chcete,“ mávla jen ležérně rukou, „já už mám dneska vyděláno.“
Mlčky jsme na sebe se Zdeňkem pohlédli: no, tak snad abychom šli, ne?
„Hele, kluci,“ zastavila nás, „počkejte. Já mám za necelou hoďku tágo. Zvu vás na drink! Přece tu nebudete na tý vaší exkurzi jako u suchánků…“ Než jsme se nadáli, cinkaly před námi ve sklenici ohnivé vody kostky ledu.
Čas pokročil.
Nejvýkonnější hřebci se chystali na další kolo, my jsme si ale s Pavlínou až do jejího odjezdu povídali: druhák VŠE, závodně volejbal, tohle jednou týdně jako taková brigáda, trochu nějaké osobní trable… Při tom povídání jsme se jí pokoušeli promluvit do duše. Co na to rodiče? A co přítel? Co kámoši? Co nějaká sebeúcta? Co někdy její děti? A co kdyby… co kdyby toho zkusila nechat…
Pavlína naslouchala, popíjela a zase naslouchala… Pak se jí po tvářích začaly koulet slzy.
Prazvláštní exkurze.
Netuším, kde je Pavlíně konec. Odcházeli jsme ale tehdy se Zdeňkem s vědomím, že ta naše noční výprava možná nebyla až zas tak úplně marná. Že jsme snad přece jen zaseli semínko naděje. Nebo se o to alespoň pokusili…
