Diving

Potápění na Filipínách! Báječné… Turista si ovšem může mnohdy připadat jako chodící bankomat, který bývá domorodci v pravidelných intervalech zkasírován. Úžasné Filipíny! Jedinečné zázraky tropické přírody...

...Třeba takové Čokoládové hory (Chocolate Hills) nebo návštěva u nártounů v pralese… Nejmenší opičky s obřími kukadly. Nejurostlejší jedinci mohou dorůstat velikosti až čtrnácti centimetrů! Jen považte.

A taky koupání v tyrkysovém moři teplém jako kafe. Nemluvě o potápění mezi roztodivnými pestrobarevnými rybami a želvami na korálových útesech.

Diving? OK. Let´s go!

Naše rodinka, tedy moje choť, dva totálně zpruzení pubertální potomci a já, si předplatila soukromou loď. All inclusive. Ve stanovenou hodinu jsme se celí natěšení dostavili na určené místo. Ale ouha. Domorodý zřízenec nám na pláži lámanou angličtinou naznačil, že bohužel žádná „private boat“ není momentálně k dispozici. Musíme čekat, anebo se urychleně nalodit na jinou soukromou loď, tentokrát ovšem i s několika dalšími pasažéry.

Nechtěli jsme ztrácet čas, a tak jsme zvolili druhou variantu.

Loď, připoutaná opodál k molu, už na nás čekala. Loď? Předpotopní katamaran! Přetížený, vratký… Tísnilo se na něm, samo sebou že za nesníženou cenu, osm zachmuřených, zarytě mlčících nastávajících potápěčů stižených podobnou nepřízní osudu jako my. Američané, Britové, Němci, Poláci. Všichni jako jeden muž pevně přilepení k čerstvě natřeným bělostným sedačkám.

Namačkali jsme se, vždy po dvou, na jejich ještě relativně neobsazené okraje. A přilepili jsme se jakbysmet, neboť nás nikdo z přítomných nevaroval. Nové plavky, nové tričko… Super!

Naše příšerná private boat poháněná ohlušujícím motorem rozvážně vyplouvá na širé moře. Směrem k vybájenému ostrovu, jenž je ovšem v nedohlednu. Krásný pohled vůkol, to se musí nechat! Teda trochu výheň, ale jinak dobrý. Až na ten rámus…

Asi po půlhodince, to už daleko za námi zbyl jen uzounký pruh pevniny (kýžený ostrov stále nikde!), v unaveném mechanismu cosi podivně zapraskalo. A krátce nato vypověděl přehřátý motor poslušnost.

Rozhostilo se božské ticho…

Tak, a máme to! To, po čem jsme pořád tolik toužili. Romantika. Klid. Jen my a oceán… Co víc si přát?!

Většina posádky katamaranu situaci prozatím neřeší. Je celkem v pohodě. Dokonce se zdá, že přinejmenším části výletníků nenadálý kolaps vyhovuje: snad aspoň na čas ustal ten neskutečný randál. Někdo se opaluje, tenhle si spokojeně pobrukuje, jiná dvojice fotí selfíčka…

Spoře oděný domorodý lodivod se neúspěšně vrtá v tom vysloužilém zkorodovaném krámu.

Čekáme. Čekáme pohupujíce se na vlnkách. Čekáme deset minut. Patnáct minut… Nic. Počáteční úlevu pozvolna střídají rostoucí obavy.

Hm, tak tohle teda asi nedám… Nedoplavu. Moře je určitě plné žraloků! Zpátky na Alona beach nejmíň deset kiláků. Začínám propadat trudomyslnosti. A nejsem sám.

„Fuck!“ uleví si postarší Amík přilepený naproti mně a vyndá z batohu malou lahvičku výtečného třtinového rumu. Ten je všude k mání. Za hubičku. Po mohutném loku to ještě trochu upřesní: fucking diving! Útlá lahvinka je za chvíli prázdná. Následuje logicky další.

Čekáme dvacet minut. Půl hodiny. Pořád nic.

„Na, tumáš,“ hodí po mně placatku s tou ohnivou vodou, „dej si taky.“ Musím už asi vypadat opravdu zoufale. Díky! Záblesk naděje… Nějaký čas spolu klábosíme a popíjíme.

Když už mi v tom úmorném vedru pomalu přestává vadit, že tady nejspíš zkejsneme navždy, zatracený motor přece jen naskakuje! No, to to trvalo. Hurá! Tedy vzhůru na korálové útesy.

Necelá hodina plavby. A pojednou máme překrásný panenský ostrov na dosah. Sláva! Dopluli jsme. Snažíme se opustit katamaran. Tedy především se odtrhnout od těch zatracených laviček. Jde to ztuha. Každý si odnáší na oblečení neodstranitelné bílé pruhy. Vypadáme jako banda uprchlých trestanců.

Welcome to Paradise!

Přichází ostrovní výběrčí: „Pomalu, prosím. Ne tak hrrrr. Tady u nás se musí platit, víte? Že máte all inclusive? Ale kdeže. Zde je nejprve třeba uhradit local tax. Jo, a ten, kdo chce vidět i želvičky, tak zaplatí další poplatek…“

Jenom zíráme. Veškeré protesty jsou marné.

Tak moment! Všem nám bylo přece jasně řečeno – ALL INCLUSIVE. Tohle si teda nenecháme líbit!!

Atmosféra houstne.

Naše skupinka se po chvilce handrkování rozděluje. Část platí, bere si brýle a šnorchly a s průvodcem vyráží na lodičkách kus dál na útes. Zbytek (postarší, značně podroušený Amík, znechucený manželský pár, dáma, které se z toho všeho jaksi neudělalo volno, a já) se vyloďuje na ostrově a připojuje se k hloučku dalších trucujících vzbouřenců.

Zpovzdálí s opovržením sledujeme, jak ostatní skotačí a potápějí se. Sakra!

Mám po náladě. Ještěže si tu můžu nerušeně a do sytosti diskrétně zuřit…

Pitomé potápění.

„Stejně na vás, vy vydřiduši, vyzraju,“ utěšuju se, „a vůbec o nic nepřijdu!“ Starší syn má totiž s sebou kameru. To ale netuším, že si ji místo na čelo připne na ruku, takže trhavé a chaotické záběry z potápění budou připomínat pohled vyděšené ryby kličkující před krvelačným predátorem…

No nic. Už je to pryč. Už jsem se od té doby docela vyklidnil.

Konec dobrý, všechno dobré.

Zbytek rodiny byl z potápění naprosto nadšený. Mě ovšem na nějaký další výlet „private boat“ hned tak někdo nedostane!