Češi a čeština za Velkou louží

Zahájím výstižným, byť poněkud naturalistickým výrokem J. Havlaty (1919): „Kdo neprocestoval i daleké končiny světa, nemá potuchy, co české krve je rozstříknuto po zeměkouli.“

Ano, Čechů žije v různých částech světa spousta. Někde více, jinde méně. Kolik přesně? To nikdo neví. Odhaduje se, že mimo území současného Česka žijí asi dva miliony česky hovořících mluvčích, resp. osob prohlašujících se za Čechy. Statistika je ale, jak známo, přesný součet nepřesných čísel, a tak je třeba k podobným soudům přistupovat obezřetně. Můžeme se totiž na jedné straně setkat s lidmi českého původu, kteří češtinu na různé úrovni ovládají, ale za Čechy se už nepovažují, na straně druhé zase s jedinci, kteří už česky (téměř) nehovoří, ale k češství se stále hrdě hlásí.

V tomto kratičkém a nutně velmi selektivním povídání zdaleka nelze připomenout všechny destinace, což mě velmi mrzí, ale takový už je holt život. Jedna věc je jistá: suverénně největší počet našich krajanů žije v USA. Podle údajů Československého ústavu zahraničního 1,3 milionu. Začněme tedy miniexkurzi právě za Velkou louží.

Český živel se na území dnešních USA dostává v první polovině 17. století (podle jiných zdrojů už v roce 1585) v důsledku početně ještě dosti omezené náboženské fáze emigrace. Setkáme se ovšem také s tvrzením, že prvními českými průkopníky v Novém světě (konkrétně ve Venezuele) byli horníci z Jáchymova, kteří tam byli vysláni před rokem 1528.

Má se za to, že prvním a ve své době nejvýznamnějším českým přistěhovalcem na území dnešních USA byl Augustin Heřman (připlul tam roku 1633). Jako první vypracoval mapu státu Maryland a Virginie (1670) a byl jedním z průkopníků obchodu s tabákem (odtud ta pověstná viržínka). Zachovalo se dobové svědectví o tom, že v roce 1642 bylo J. A. Komenskému nabídnuto místo rektora Harvardské univerzity. Učitel národů však dal přednost staré dobré Evropě.

Velmi významná přistěhovalecká vlna přichází ve 40. letech 19. století. Noví osadníci přicházejí hlavně do Chicaga (1846) – připomínám slavného starostu pana Čermáka ? které se po Vídni a Praze postupně stává třetím největším česky hovořícím městem. Vedle Clevelandu (1848) se usazují také v Texasu (na úrodných černozemích mezi San Antoniem, Houstonem a Dallasem, na území větším než je Albánie; první českou osadou je Cat Springs, 1847) a jinde. Čeština se v Texasu stává třetí nejužívanější řečí! K prudkému nárůstu novodobých kolonizátorů dochází ve druhé polovině 19. století; ten trvá až do roku 1921, kdy nový zákon o přistěhovalectví stanovuje roční restriktivní kvóty. O síle českého živlu svědčí i tento údaj: v letech 1860 – 1911 vzniklo v USA 326 čecho-amerických periodik, která měla v roce 1900 na 150.000 předplatitelů…

Pro české vystěhovalectví do USA je příznačné, že odcházely celé rodiny, což je diametrálně odlišné od části např. slovenské emigrace, kdy na několikaletý pobyt odcházeli pouze živitelé rodin.

Nesmírně zajímavé jsou jazykové otázky. Je příznačné, že se první tuzemští osadníci drželi poblíž kolonizátorů mluvících německy (tuto řeč naši předkové vcelku dobře ovládali) nebo nějakým ze slovanských jazyků. K šíření češtiny kuriózně přispívaly i důsledky války Severu proti Jihu: řada česky (moravsky) hovořících rodin se ujímala sirotků po zabitých černoších a ti pak vyrůstali v novém, pro ně jinojazyčném prostředí. Došlo např. k situaci, kdy jistý český cestovatel spatřil kdesi v Texasu hrající si malé černošské děti, které spolu komunikovaly česky. Užasle na ně hleděl a poté se jednoho z nich zeptal: „Jak to, chlapče, že mluvíš česky? Ty jsi Čech?“ „Ne, pane,“ zněla pohotová odpověď, „já su Moravec!“

Velmi poutavé by bylo pojednání o americké češtině, to ale bohužel přesahuje cíle i prostorové možnosti blogu. Omezím se proto na unikátní doklad postupné asimilace naší mateřštiny mezi lety 1860 až 1960 na více než pěti stovkách náhrobních nápisů na katolickém hřbitově v texaské Praze, jejímž prvním obyvatelem byl Matěj Novák (1854). Mimochodem, jméno našeho hlavního města se v USA objevuje hned pětkrát: Praha se nachází v Texasu a v Oklahomě, v Nebrasce a v Arkansasu leží Prague a v Minnesotě New Prague!

Nejstarší náhrobní nápisy jsou tam psány výlučně česky, přesněji řečeno převážně lašskými a valašskými nářečími, odkud pocházela většina tamních starousedlíků. Bylo možné z nich mimo jiné vyčíst, kde se nebožtík narodil, kdy tam dorazil, jaké byly důvody emigrace, co bylo příčinou smrti apod. Anglické prvky jsou v nápisech řídké ještě ve 40. letech 20. století! Postupně však nabírají na síle – nejprve se poangličťují česká jména (Marie – Mary), poté se objevuje anglická interpunkce i lexikální výpůjčky (wife of…), následuje postupný ústup skloňování a rezignace na užívání diakritických znamének atd.

Co do počtu exulantů následuje za Spojenými státy Kanada, kde jde počet Čechů do desítek tisíc (do Toronta odchází mimo jiné i část Baťovy rodiny). Na pomyslné stupně vítězů se na americkém kontinentu ještě dostává Argentina. Tam se však jedná o emigraci poměrně mladou, rozmáhající se hlavně od dvacátých let minulého století díky „stříbrné horečce“. První krajanský spolek Slavia však vzniká v Buenos Aires už v roce 1905.

Počet emigrantů českého původu dosahoval v Argentině až 30.000. Určitým specifikem je skutečnost, že v počátcích bylo české osídlení jazykově velmi kompaktní. Jako jeden z důležitých mezníků se jeví rok 1913, kdy se v severní provincii Chaco, v osadě, která se postupně rozroste do městečka Presidencia Roque Sáenz Pena, usazují první dvě rodiny z Velkých Bílovic z Moravského Slovácka. Brzy je budou následovat řady dalších. Česká přítomnost tam svého času dosáhla takové míry, že kdo chtěl např. pracovat na tamní poště, musel vedle španělštiny a guaraní ovládat taky češtinu… Opomenout nelze ani Brazílii (asi 7.000 krajanů), kde zakládá české osady jiná větev Baťovy rodiny, či Uruguay (2.000) nebo Paraguay (2.000), popř. další země. Možná si někdo z vás vzpomene, že hlavní město Brasília dal v roce 1956 postavit brazilský prezident českého původu, Juscelino Kubitschek, vnuk českého přistěhovalce Jana Nepomuka Kubíčka…

A to je pouze nepatrný zlomek toho, co by se dalo o našich krajanech a o naší mateřštině v zahraničí povědět.

Zpracováno na základě monografií a studií (K. Kučery, A. Jaklové, E. Eckertové, K. Hausenblase, L. Zajícové aj.), na něž souborně odkazuju v publikaci „Vo vobecný češtině a jiné příběhy“, Praha: Karolinum, 2015.