Čaj o páté

Chcete se seznámit s radou zahraničního experta, jak úspěšně investovat? Jak vydělat na burze velké peníze? Chcete zažít ten opojný pocit vítěze? Je to báječné, věřte mi. A přitom tak prosté…

Bruselská rezidenční čtvrť, výstavní, čistá, bezpečná. Jako ze škatulky. Poklidná avenue s málokde vídanou plejádou honosných secesních vil s opečovávanými předzahrádkami. Před nimi, ve stínu impozantní aleje urostlých platanů, postávají nadupaní miláčkové: křiklavě červené ferrari, temně zelené lamborghini, stříbrné nablýskané bentley, oranžové maserati… Čekají na své zazobané páníčky. Zatraceně dobrá adresa!

Čtvrteční odpoledne, něco po páté. Vyvrcholení mého pracovního týdne, lekce češtiny s panem Jean-Claudem. Třešnička na dortu.

Jean-Claude? Francouz, šarmantní a duchaplný bonviván, vitální padesátník. Slušivý knírek, nesměle počínající pleš. Elitní investiční expert: cenné papíry, komodity. Renomovaný finanční poradce, oboustranně prospěšná spolupráce s vládami různých afrických zemí. Přednášková turné, vystoupení na ekonomických fórech od LA po Tokio. Vášnivý sběratel moderního umění. Krom toho gurmán, nedostižný znalec a milovník vína. A žen. Vyloženě rodinný typ: vzorný otec již třetí dynastie utěšeně se rozrůstajícího potomstva. Tentokrát mu je povila půvabná, téměř o třicet let mladší Daniela. Češka. Česko-francouzsky žvatlající ratolesti prozatím dvě, dvouletá Anne-Sophie a tříletá Marie-Claire, roztomilá děvčátka.

Jean-Claudovi se zjevně daří snad vše, na co sáhne. Kromě češtiny. Chápu ho. Neutuchající příval povinností, pořád někde v luftě; příprava na hodinu veškerá žádná. Ale snaha by byla, což o to. Občasné sklony k lajdání, ale jinak dobrý žák. Velmi zábavný, s nesmírně vyvinutým smyslem pro humor. A štědrý. Hradí paušál v hotovosti na několik měsíců předem, ačkoliv četnost našich seancí připomíná noty na buben. Podobné prkotiny neřeší.

Jsem usazen v přepychové prostorné hale a čekám. Můj svěřenec si jako obvykle dává na čas. Nevadí. Můžu aspoň v klidu hledět na ty rozvěšené artefakty: Miró, Kandinsky, Pollock… A můžu také nerušeně mlsat. Pohoštění je velkorysé: výtečná belgická čokoláda, pralinky, káva, čaj, chlazené nápoje všeho druhu, zákusky, ovoce. Možná ho tyhle prostoje vyjdou ještě dráž než můj přemrštěný honorář (po prvním setkání mi ho zdvojnásobil!).

Jak tam tak v tom povznášejícím prostředí koukám, upíjím jasmínový čaj a ochutnávám laskominy, tak o lecčems přemýšlím. Například o tom, kde je hranice mezi uměním a brakem. Kdo je umělec a kdo šarlatán. Tak třeba ty moderní mazanice, myslím obecně. Některé stojí víc než tenhle palác ve stylu art nouveau… Dokázali by ale ti slovutní artisté namalovat obyčejnou hrušku? Nebo židli? U některých mám o tom vážné pochyby.

Onehdy mi vrtalo hlavou, za co všechno a proč se utrácejí tak horentní sumy. Obyčejné bavlněné tričko stojí dva dolary. Totéž tričko, které si na půl dne oblékl John Lennon, se vydraží za dva miliony dolarů… Umělecká či jiná hodnota, chladný investiční kalkul, zajisté. Jakou roli v tom ale hraje lidská hloupost, nevkus, snobství? Nepochybně nezanedbatelnou. Osvědčené obchodní artikly, vždy a všude k mání. Nikdy nezklamou.

Dost ale filozofování, Jean-Claude konečně přichází. Tváří se trochu provinile. Určitě nemá úkol, už to poznám. Podobné poklesky ale bohatě kompenzuje svými báječnými kvalitami, kupříkladu absencí ostychu mluvit česky. Rozpráví, rozpráví, ať rozumíte, či nikoliv, a odposlouchanou dětskou řečí vám sdělí vše, co tento bystrý světoběžník od svých dcerušek pochytil. Neocenitelná deviza! A když ho začne zmáhat únava, odkráčí do vedlejší komnaty do vinotéky, naleje každému sklenku lahodného suchého vína a dá se francouzsky do zasvěceného exposé o všech těch zmíněných zapeklitých tématech. Jenom zírám. Je prostě skvělý.

„Dobrrrý den, prrrofesorr,“ ráčkuje přívětivě na uvítanou, „moc… moc omlouvám, Milan. Nemá úkol. Nemá učebnice. Nemá nic.“

„Dobrý den, Jean-Claude,“ opětuju milé přivítání, „říká se nemám.“

„Nemám,“ opakuje svědomitě a pokorně.

„Tak, správně,“ upokojuju ho. „Nevadí,“ pokračuju v pozitivním duchu, „budeme si dnes na začátku povídat o tom, co každý den děláte Jean-Claude. Ano? Jaký máte program.“

„Tak, dobrý. Jaký má program,“ navazuje pohotově.

Tohle téma určitě dá. Manželka už to s těmi jejich kadeřavými princeznami taky nejspíš probírala.

„Prosím, Jean-Claude, co jste dělal včera?“ pobízím ho.

„Včera? Moment… Ano. Hajá dlouho. Do devět,“ rozpomíná se.

„Aha, dobře. A potom? Snídal jste?“ vyzvídám.

„To ano. Snídaně. Papala flocons d´avoine,“ upřesňuje.

„Ovesné vločky,“ pomáhám s překladem.

„Ano, děkuju. Ovesné vločky papala,“ opakuje vzorově.

„A co jste Jean-Claude ráno pil?“ postrkuju ho dál.

„Pil?“ hledí na mě nechápavě.

Tak jinak. Formuluju dotaz v jeho stylu: „Co jste ráno bumbala?“

Rázem je doma. „Aaaa, ano. Bumbala! Káva. A mlíčko,“ svěřuje se.

Jde mu to dnes opravdu náramně. Proto, celý šťastný, konverzuje dál: „A po snídaně jogging. Běhala trochu. Moc trochu. Ale hapala,“ posteskne si.

„Hapala?!“ tážu se ustaraně. Úplně mu teď visím na rtech.

„Ano, hapala. Ale dobrý,“ ležérně mávne rukou, „nemá bebí.“

No to mi teda spadl kámen ze srdce!

V podobném duchu trávíme necelou půlhodinku. Vydařené téma se pomalu vyčerpává a chýlí ke konci. Jean-Claude uzavírá: „Včera, Milan, včera měla moc dobrý den. Investovala velké peníze. Velký riskovat!! Opravdu velký. Na začátek trochu bojí a říká jako moje Daniela v taková situace andělíčku můj strážníku!“

„Vážně? Velká investice?? A jak to nakonec dopadlo?“ zajímám se.

„Ano. Moc dobrý! Moc peníze zase vyhrála!!“ hlásí hrdě a ochotně prozrazuje detaily: „Chvíli čekala jsem. Až cena ta akcie být moc moc málo. A tak rychle kupovala jsem! A po oběd, pozdě odpoledne koukám, ta cena nějak moc moc vysoko. Tak rychle prodávala jsem… To je všechno.“

Strategie vlka z Wall Street v kostce…

„Tak, Jean-Claude, moc blahopřeju!!“ gratuluju obdivně.

Nezbývá než to náležitě zapít!

Krátce na to bouchne v soukromé galerii šampaňské a ještě dlouho předlouho se v ní bude rozléhat halasný hovor a smích. Báječné časy!

Když na ně tak vzpomínám, chce se mi postesknout s François Villonem: Ach, kde ty loňské sněhy jsou…