O strašáka míň

Prý hrozí deflace, klesající ceny! ČNB a ECB kvůli tomu intervenují, spořádané ceny mají přece růst. Ony ale rostou, jen trochu jinde, než kam je směřována pozornost většiny. Způsob, jakým centrální banky inflaci počítají, totiž neodráží dobře realitu západního světa.

Ze stránek ČNB: Inflace je obvykle chápána jako opakovaný růst většiny cen v dané ekonomice. Jde o oslabení reálné hodnoty (tj. kupní síly) dané měny vůči zboží a službám, které spotřebitel kupuje. Pokud většina cen v ekonomice delší dobu klesá, hovoříme o deflaci.

Důležité je sousloví „spotřebitel kupuje“. Do inflace se nepočítají investice do akcií, nemovitostí ani dluhopisů. Ty jsou ekonomy řazeny do kategorie úspor. Podle míry úspor se ovšem vládní politika řídí málokdy. Jakoby „spotřebitel“ nemohl být a nebyl zároveň „investor“.

Teď ale považte, že nejbohatší 1% populace vlastnilo k loňskému roku 48% světového bohatství (zdroj: Oxfam), přes 50% amerických rodin vlastní akcie (zdroj: Gallup), a stále větší procento lidí v USA a západní Evropě má podíl na kolísání cen kapitálového trhu skrze spořící produkty, podílové a penzijní fondy. Spotřebitel je stále častěji investor. „Výdaje“ na nákup těchto aktiv jsou značné a někdy  automatické. Já osobně utratím větší část měsíčního příjmu za akcie, než za jídlo.

Vnímaný rozdíl mezi spotřebou (peníze se ztrácí) a investicí (ztrácet by se neměly) se stává méně zřetelný ve světle výroku Warrena Buffetta: „Většina lidí si myslí, mám radost, když ceny akcií rostou. Ve skutečnosti je to právě naopak. Vím totiž, že budu akcie nakupovat každý měsíc, celý rok, po zbytek svého života. Stejně jako vy budete platit za benzín u čerpací stanice. Měli byste radost, kdyby se ceny neustále zvyšovaly?“

Jak bohatneme, větší část našich „výdajů“ tvoří nákup aktiv. Kdybychom k výpočtu inflace přidali i rostoucí ceny vládních dluhopisů a akcií, žádnou deflaci bychom nepozorovali. Bylo by o strašáka míň.