Pojďme na čtyři otázky o budoucnosti: Na čem může Česká republika založit svůj rozvoj v dalších 20-30 letech, aby prosperovala?
Na rovnováze. Máme totiž od všeho trochu. Němci vládnou myšlenkami, ale emocionálně ustřelují, např. zavřou jaderné elektrárny či neomezí migraci. Francouzi jsou opak, skvěle cítí, ale nedoceňují rozum, proto mají např. přebujelý státní aparát. Britové a Američané disponují výbornou intuicí, což žene inovaci, ale „nevšimnou si“, že přetechnizovali a přefinancializovali své fungování. Italové či Španělé by tohle nikdy nedopustili, lépe vnímají, ale nedokáží hledět daleko do budoucnosti, např. se zadluží nebo dopustí exodus mladých. Češi, a menší státy obecně, jsou méně vyhraněné. Nemohou se tak úzce specializovat, ale mohou propojovat a kombinovat. Dopravně, obchodně, kulturně, politicky, jako to třeba dělají Belgie, Rakousko či Švédsko. K tomu je ovšem potřeba ještě jeden předpoklad- značná morální integrita. Jedině s ní mohou ostatní námi navrhované řešení, obchod, kompromis či třeba jen zlehčení situace ve formě vtipu přijmout.
Hodnotový přístup v investování je mj. definovaný hledáním skryté hodnoty – nacházením podceněných aktiv, za které zaplatíte méně, než je jejich skutečná hodnota. Kde v dnešní době skrytá hodnota leží?
Všude anebo nikde. Přijde mi, že se nyní nacházíme v unikátní situaci, kdy všechny hlavní třídy veřejně obchodovaných aktiv (akcie, nemovitosti, kvalitní dluhopisy, komodity) nabízí střednědobě podobný očekávaný výnos. Řekněme 4 - 7 %, což je velmi úzké rozmezí, vezmeme-li v potaz, že ještě před dvěma lety nenesly dluhopisy téměř nic. Velké rozdíly nenacházím ani mezi jednotlivými sektory akciového trhu, kterým se zabývám podrobněji. Tím pochopitelně není zaručeno, že všechna aktiva takového výnosu dosáhnou a s jakou kolísavostí, ale z psychologického hlediska je to zajímavá zpráva. Jako by trh říkal: „nespekuluj“. Dělej, co tě skutečně baví a čemu rozumíš, protože výnos všech typů investic bude zhruba podobný, a pravděpodobně ani nepokryje inflaci. Nevyplatí se tedy přeskakovat z jedné nohy na druhou. Nic není výrazně podceněné. Možná to tak vnímám jen proto, že se nedívám dostatečně pozorně, ale takhle nyní trh čtu.
Je vytváření nové hodnoty a bohatství stále v kurzu? Nebo jsme si již tak zvykli na blahobyt, že už není třeba tolik pracovat?
Není potřeba tolik pracovat. V západoevropských zemích klesá počet odpracovaných hodin po mnoho desetiletí. Ale důvodem není pouze nadměrný blahobyt, automatizace či flexibilnější úvazky. Možná si lidé uvědomují, že je potřeba méně pracovat pro druhé a více pracovat na sobě – na vztazích a úskalích vlastní duše. Instituce, především církve, které toto zajišťovaly kolektivně ztrácejí význam a člověku nezbývá než se vydat individuální cestou, např. formou psychoterapie či kreativního usilování. A to vyžaduje více času o samotě, více nerušeného spánku, usebranější mysl. Evropa je v tomto vývoji napřed vůči Spojeným státům, ale i tam už dvacet let klesá míra participace a v poslední době zřejmě také efektivita práce. Blahobyt vně totiž často zrcadlí pustinu uvnitř, ale to není stav, se kterým by se lidé kdekoliv na světě dokázali dlouhodobě smířit.
Je kapitalismus v krizi? Potřebuje reformu nebo ne?
Kapitalismus vycházející z Weberovy protestantské etiky pokulhává už delší dobu. Je totiž výhradě patriarchální. V jeho „svaté trojici“ (akcionáři - management - dozorčí rada) podobně jako v samotném protestantismu chybí ženský princip. Ale židle stojí lépe než trojnožka. Katolická církev to uznala už v 50. letech 20. století Nanebevzetím panny Marie a do společnosti se to propíjí postupně vzrůstající důležitostí žen ve veřejných funkcích. V podnikání je zhmotněním tohoto trendu zkratka ESG, což neznamená nic jiného, než zohlednění citu (k zaměstnancům a životnímu prostředí) v byznys modelu firmy. A jelikož individuální a kolektivní vývoj probíhá souběžně, možná se brzy dočkáme i obecného, regulatorního vyjádření. Mám na mysli uhlíkovou daň. Ta sice nebude dokonalá, ale CO2 se dobře hodí k postižení tzv. negativních externalit, protože oteplování a vymírání živočišných druhů se týká všech. Zdanění emisí přes celý životní cyklus výrobku či služby tím skládá hold vztahovosti, a tudíž vhodně doplňuje nyní již nedostačující ideu kapitalismu.
