Odpověď na Jóba naopak

Nijak se netajím tím, že knihy C. G. Junga hrají v mém životě zásadní roli a stavím z nich nejvýše pozdní Odpověď na Jóba. Už téměř osmdesátiletý Jung se v ní subjektivně vyrovnává s bezmála dvoutisíciletou křesťanskou tradicí...

... aby tuto linii západní civilizace rozpletl lidskému vědomí a pomohl zabudovat do živoucí teorie nevědomí. Ohromný úkol hodný myslitele jeho formátu. Mým cílem je představit čtenáři myšlenku, která mě při opakovaném čtení textu napadla, a po sedmdesáti letech od jeho vzniku zvláštním (alespoň z mého pohledu) způsobem aktualizuje jeho poselství. K tomu však nejprve potřebujeme zevrubně představit, o čem kniha pojednává. 

První část se už dle názvu vztahuje ke známému biblickému příběhu o tom, kterak Jahve na popud satana zkouší morální charakter svého služebníka Jóba tím, že ho bezdůvodně vystavuje všemožnému utrpení. Jób ani v nejtěžších chvílích nepodléhá, a Jung si všímá toho, že kdyby Jahve “domyslel” své jednání do logického konce, musel by uznat, že jej Jób svým jednáním eticky převýšil. „Jób se ocitá před bohem, který se vůbec nestará o nějaký morální úsudek, respektive neuznává žádnou etiku pro něj závaznou. To je asi na Jóbovi to největší, že při pohledu na tento problém neztrácí víru v jednotu Boha, nýbrž jasně vidí, že Bůh se nachází v rozporu sám se sebou, a to do té míry, že on, Jób, si je jist, že nalezne v Bohu pomocníka a obhájce proti Bohu. Je si jist jak zlem, tak dobrem v Jahvovi.“ A skutečně, Jób dlí v pokoře a i ve chvíli, kdy by měl právo nespravedlivého Boha zatratit, praví jen: „Kladu si ruku na ústa.“ Za to Jahve rozpor uvnitř sebe sama (byť „všemocný a vševědoucí“) nereflektuje a na konci příběhu raději sahá k demonstraci síly skrze příšeru Behemota a hrozí Jóbovi zničením.

Kniha Jób tedy pro kritické lidské vědomí končí velmi neuspokojivě a tato pochybnost se pravděpodobně stala hybatelem dalších událostí Nového zákona. Jahve totiž asi nakonec přeci jen nabyl podezření, že „člověk vlastní nějaké sice nesmírně menší, ale koncentrovanější světlo, než má On sám“, a tato žárlivost ho zřejmě podnítila k tomu, aby na Zemi poslal Krista. V předem připraveném, krutém příběhu se pak skrze smrt svého syna dozvídá o lidech více. Stále však ne dost, protože Kristus byl člověk pouze z poloviny, navíc nezatížený dědičným hříchem. Bůh se však chce stát člověkem úplně. 

Toto intuitivní zjištění pocítil dle Junga na vlastní kůži Jan - autor Apokalypsy, jenž anticipoval strašlivé události, ke kterým by došlo, pokud by byla suma neintegrovaného božství náhle vychrstnuta do světa. Záchrana před zkázou byla v jeho vizi možná pouze ve spojení s božskou obcí. Právě církev měla postupně připravit svět na inkarnaci Boha v člověku. Má to však podstatný háček. „Takové řešení totiž nespočívá ve smíření protikladů, nýbrž v jejich definitivním odtržení, přičemž se lidé, kteří jsou k tomu určení, mohou zachránit tím, že se ztotožní se světlou pneumatickou stránkou Boha. Nevyhnutelnou podmínkou se zdá být odmítnutí rozmnožování a pohlavního života vůbec.“ A jak Jung připomíná, zvěst Apokalypsy „je na jedné straně tak osobní a na druhé straně tak archetypická a kolektivní, že musíme brát v úvahu oba její aspekty.”

A nyní se vraťme do naší přítomnosti. Každý, kdo jen trochu zná válečnou historii dvacátého století, chápe, že útržky apokalypsy už lidstvo zažilo. Dále, prosté statistiky porodnosti v západním světě naznačují, že její další části se (nevědomě a už bez církevního přičinění) konstelují i v jednotlivcích. Bůh se skutečně jako by postupně rodil v člověku, a člověk získává moc, kterou ve Starém zákoně ještě připisoval Jahvemu. Vždyť jak jinak vnímat zbraně hromadného ničení, když ne jako paralelu k hrozivému Behemotovi? Nejsou snad genetické inženýrství a internet známky podobné „všemocnosti a vševědoucnosti“? A nemohou být slova o „postfaktické době“ (lépe „post-truth“) připomínkou toho, že člověk sám se nyní „nestará o morální úsudek a neuznává žádnou etiku pro něj závaznou“? A právě zde se objevila má myšlenka.

Musím číst Knihu Jób i Jungovu polemiku s prohozenými postavami, opačně. Napáchal jsem za svůj krátký život tolik neuvědomělého bezpráví, že jsem podobně jako starozákonní Jahve „antinomií, tedy úplnou vnitřní protikladností,” která je sice předpokladem nesmírné dynamiky, avšak doprovázená faktickou neschopnosti tuto sílu zkrotit. Uvědomil jsem si, že přestože by se mé ego rádo dosadilo do postavy člověka - ctnostného Jóba, ve skutečnosti musím knihu zcela neintuitivně číst z pozice Boha. Jsem totiž exemplářem moderního člověka, který byl vychováván tak, aby se nerozpakoval sobě božství přisoudit, a vzděláván v tom, že člověk „klade realitu“. Inflace ega dostoupila strašlivých, řka, božských rozměrů. Role se obrátily. V osobní rovině i v té kolektivní.

S tímto vědomím mi četba knihy dává lepší smysl. Sotva postřehnutelný Jóbův hlas už totiž nezní jako něco, co si mohu přivlastnit, nýbrž jako poslední věc, která ještě může korigovat a vést. Připomíná Sokratovo daimonion či Jungovu ideu bytostného Já. Zní zevnitř jako obžaloba zbytnělého lidského ega a o to nesnesitelnější a pohnutá je chvíle, kdy praví: „Kladu si ruku na ústa.“

Literatura: C. G. Jung (2015). Odpověď na Jóba. Vyšehrad.