Twitter ve víru archetypů

S omezeními či svobodná? Jaký druh komunikace je lepší pro společnost, politiky, firmy, uživatele? Tato debata se znovu rozhořela poté, co Elon Musk koupil Twitter...

...rozvolnil pravidla, někteří zadavatelé reklamy couvli a regulátoři oznámili, že se na firmu více zaměří. On-line platformy jsou pochopitelně jen jedním z příkladů komunikace, ale pojďme u nic zůstat a porovnat svobodného modrého ptáčka Twitteru se seriózním červeným logem YouTube. Přijde mi, že tento pár dobře ilustruje procesy, které se odehrávají na pozadí naší psychiky.

Švýcarská psycholožka Marie-Louis von Franz už od konce 50. let 20. století upozorňovala na vzrůstající typ neurózy u můžu, který je charakterizován setrváváním v adolescenci z důvodu příliš silné vazby na matku. Syndrom se nazývá puer aeternus (věčně mladý bůh) a jeho hlavním projevem je slabý emocionální vztah s ženami stejného věku. Končívá tedy buď Don Juanismem nebo homosexualitou, ale lze pozorovat i další adolescentní prvky: prozatímní životní styl, spasitelské myšlenky pro lidstvo, touha finálně rozřešit otázky filozofie nebo umění, ale zároveň velmi slabý zájem o praktickou politiku, hraničící až se sociální nezodpovědností. A jak von Franz poznamenává, nejen jejich spekulativní ideje „létají vysoko“, i skuteční příslušníci tohoto typu často volí aviatiku nebo horolezectví jako svůj koníček. Tím se manifestuje silná vědomá či nevědomá sebevražedná tendence, která obvykle vede k množství pádů a střetů. Nyní si do rovnice dosaďme nového majitele Twitteru s jeho devíti dětmi, třemi rozpadlými manželstvími, silnou mateřskou figurou, vtipy o přespávání na gauči u známých, střety s americkou Komisí pro cenné papíry, návrhem na řešení války na Ukrajině, snem o smrti na Marsu. Samozřejmě se s tím pojí i neoddiskutovatelná technologická genialita a tento bod nás přivádí k pozitivní stránce puer aeternus. Mladý bůh je výrazem okřídlené naděje na obnovu a transformaci zastarávajícího vládnoucího principu.

Vládnoucí princip bývá v alchymii a pohádkách vyobrazen jako starý král. Otcovská figura krále zastupuje řád, etiku a pravou duchovnost. Ve svých nejlepších vlastnostech jako by ztělesňovala to, co má Google vetkáno do svého motta: „uspořádat informace světa tak, aby byly všeobecně přístupné a užitené,“ či, co proklamuje YouTube: „dát každému hlas a ukázat jej světu.“ Problémem však je, že čas každému ubírá vitalitu a z vládce se postupně stává tyran. Duchovnost, která sama o sobě není nepřítelem mládí, postupně degeneruje v pouhý intelekt a v této rigidní formě už stojí v cestě vývoji. Tyran ve své skleněné věži touží pouze po moci. Trochu mi to připomíná, jak YouTube nyní (bez veřejné debaty) určuje „Pravidla komunity“, vymáhá je s pomocí (bezejmenných a nedovolatelných) „cenzorů a počítačových algoritmů“ a aplikuje je „na každého bez rozdílně“ (čili bez milosti či jiného citu). Marie-Louis von Franz upozorňuje, že když starý vládnoucí princip regreduje na primitivní úroveň, mnohdy se vrátí do světa ve formě tajné policie a špionážních sítí. „Tyto organizace, jelikož nemají žádný cíl samy o sobě, slouží k udržení a utužení moci stávajících dominantních struktur.“

V debatě o pravidlech on-line platforem se tedy střetávají dva archetypy. Na jedné straně starý otcovský král, který je posedlý přesvědčením, že pouze přísná vláda zákona a pořádku může předejít chaosu nekontrolovaných mas. Na straně druhé chlapecký puer aeternus, kterého obvykle politika vůbec nezajímá, a tím spíše se ocitá ve vleku jakéhokoliv masového hnutí, které se zrovna prohání zemí. Nebude překvapivé, že si tyto dva druhy posedlosti vzájemně nahrávají. „Extrémy se nejenom dotýkají, často jsou dokonce identické.“ V normálním vývoji (ať už individuálním v rodině nebo kolektivním ve společnosti) se tedy tyto dva póly dají sjednotit. Ale nyní jako by to nešlo. Co to znamená? Co značí tento ostrý rozpor mezi symbolickými postavami otce a chlapce?

Jednou větou: nedostatek ženského aspektu v nich obou. „Žena a diferenciace animy (ženskosti) v muži hraje klíčovou roli v transformaci otce do chlapce, stejně jako v řešení celého problému,“ píše von Franz. Naše symbolické mužské postavy potřebují pomoc od žen, které jsou – obvykle nevědomě – spoluviníky celé situace. Jejich vědomá účast je pro hledané řešení nezbytná.

Ženy, které poztrácely duchovní přístup k životu a tím i značnou část jeho smyslu, se často nevědomě identifikují s magickou rolí velké matky (komplement ke starému králi) a poté projektují mytologický obraz hrdiny na své syny – dokonce až do té míry, že je pro ně přijatelnější jejich hrdinská smrt než to, aby žili běžnou lidskou existenci. Tímhle mechanismem nevědomky napomáhají k nezodpovědnému chování svých potomků, a samy se následně stávají zahořklými, pletichářskými, majetnickými, po bohatství bažícími a neschopnými lásky. Protější ženský typ (komplement k puer aeternus) jsou dívky, které se nevědomě identifikují s rolí animy, a tím hrají úlohu věčné svůdkyně a bohyně světla. Lákavost této role posilují všemožné filmy, módní či kosmetické reklamy a také neoddiskutovatelný šarm, který má pro muže. Je ovšem spojena s dvěma zásadními problémy: nevyhraněností a pasivitou. Dívka, která se ztotožní s animou, je originální a vyhraněná pouze ve chvílích, kdy jí mužská pozornost dává tvar. Když je o samotě nebo s jinou ženou, v nitru osobnosti se cítí poloprázdná a nejistá. S tím se pojí i to, že oddaluje či odmítá zásadnější rozhodnutí. Raději zpovzdálí sleduje, doufá a intrikuje k tomu, aby se věci „samy“ vyvinuly jejím směrem. Drobná pomluva tady, neautentická emoce tam, vše bez toho, aby musela přijmout vlastní zodpovědnost. Marie-Louis von Franz podotýká, že těmto tendencím lze vzdorovat pouze jasnějším vyhraněním a podporou charakteru, teprve pak se objevuje možnost objektivního vztahu. Je k tomu tedy potřeba, aby žena porozuměla a následně se vědomě vzdala role velké matky či animy a vrátila se do prostého a obyčejného lidství. Přesně to samé musí paralelně učinit muži s jejich rolemi starého krále a věčně mladého boha. Jedině tak může dojít ke sjednocení.

Nakonec vidíme, že archetypy, které operují v pozadí, nejsou dva, ale čtyři. Vrátím-li se zpět ke on-line platformám, ti „nezodpovědní“ (puer aeternus a anima) na sebe strhávají vědomou pozornost, jinými slovy počty shlédnutí a lajků. Zbylí dva „přísní“ (starý král a velká matka) pracují spíše skrytě, z výšek rozumu a hlubiny materie, čímž vytvářejí tolik potřebnou tenzi. A jelikož každý z těchto předobrazů je přítomný v každém z nás a může být kdykoliv aktivován, debata na a o těchto komunikačních prostředcích je zcela pochopitelně emocionálně zatížená. Koneckonců, tolik nefalšované profesní, kreativní a romantické energie je investováno do oněch archetypických předobrazů, že se jich (podobně jako našich on-line „profilů“) nechceme vzdát. Milujeme je a bojíme se jich zároveň.

Rád bych vyjádřil vděk Marii-Louis von Franz za to, že nám připomíná, že „před těmito tendencemi nás může zachránit pouze více lidskosti, tedy schopnost vidět a uznat, že archetypické předobrazy nás v negativním smyslu ovládají výhradně tehdy, když jsme nedošli dostatečně daleko v sebezkušenostním vývoji.“ Vědomé pochopení a vzdání se archetypálních rolí je cestou vpřed. A na ní jsme, byť s omezeními, svobodní. 

Citace a další mnohé upravené pasáže pochází z knihy:

Marie-Louise von Franz. The Religious Background Of The Puer Aeternus Problem. In: Psychotherapy, 1993.