Lidé se mě občas ptají, jak funguje spekulace na pokles, takzvaný "short selling" neboli "prodej na krátko". Každý chápe, jak těžit z růstu ceny – nakoupíte, počkáte, prodáte dráž. Ale co když cena klesá?
Nu, odpovídám, půjčíte si akcie a prodáte je s vidinou toho, že jejich cena poklesne, takže je budete moci nakoupit levněji. Docela neintuitivní věc, že? Prodat něco, co nevlastníte. Většinou si přece půjčujeme, když si chceme něco pořídit – byt na hypotéku, vybavení pro firmu a podobně. Ale funguje to i naopak – banka či broker vám za úplatu cenné papíry půjčí, vy je můžete prodat, a tím pádem se ocitnete v "krátké pozici", tedy dlužíte akcie. Pokud pak jejich cena spadne, vyděláte.
Mechanismus obchodu – "jak?" – tedy známe. Složitý proces toho, jak poznat, že cena některé firmy je neúměrná – "proč?" –, na chvíli pomiňme, protože se chci zabývat otázkou normativní, a sice "je to správné?". Je správné spekulovat na pokles?
Pokles nad rámec obvyklého kolísání je přeci ryze destruktivní proces, ničení hodnoty, které vede k zavírání provozů, rušení pracovních míst a podobně. Fred Schwed v klasice Where are the customers' yachts? dokonce mluví o perverzní tendenci, která odporuje přírodním zákonům. Slouží-li burza k optimální alokaci kapitálu, pak by přece mělo stačit, že peníze půjdou dobrým firmám; není nutné útočit na ty špatné, zanikly by stejně. Je tedy spekulace na pokles doménou několika zvrácených jedinců, protože ceny by se "srovnaly" i bez nich?
Ve většině případů ano, a to navzdory obecné tendenci držet aktiva nadhodnocená. Téměř všem účastníkům na trhu totiž vysoké ceny vyhovují:
– poplatky z obchodů, úpisů akcií a další se vypočítávají z objemu, a proto Wall Street raději doporučuje "buy" než "sell"; – institucionální investoři (penzijní fondy, pojišťovny) mohou často spekulovat pouze na růst; – firmy samozřejmě rády vidí své akcie stoupat; – regulátoři mají méně práce během vzestupného trendu, takže vymýšlejí například pojistky proti maximálnímu dennímu poklesu (chaotický růst nikomu nevadí).
Ale korekce stejně přicházejí. Jednotliví hráči totiž mají odlišná očekávání ohledně budoucnosti. Právě tato očekávání navracejí ceny do rovnováhy. Přítomnost "šortařů" má pouze marginální charakter. Takto trh funguje většinu času. Až na pár pár výjimek!
Jak si povšiml George Soros v knize The Alchemy of Finance, vztah mezi očekáváním a cenami není jednosměrný (očekávání formuje cenu), ale může být obousměrný, takzvaně reflexivní, kdy cena zpětně utváří výhled. Uvažujme příklad špatně kapitalizované banky – pokud se její akcie obchodují vysoko (trh o problémech neví, či stát poskytl garance), banka může vydat nové akcie a kapitál doplnit. Cena v tu chvíli ospravedlnila sama sebe v takzvaném sebenaplňujícím se proroctví. Podobně, když nadhodnocená firma platí za akvizice jiných společností vlastními akciemi, její velikost (a cena) roste, a ona tak může pokračovat v expanzi bez ohledu na provozní výsledky (příklad Enronu). Reflexivní vazba funguje i na makroekonomické úrovni, například když rostoucí ceny nemovitostí podnítí věřitele uvolnit podmínky hypoték, což podpoří objem půjček a další růst cen nemovitostí.
Tyto situace v extrémní podobě nejsou časté, ale o to fatálnější mívají důsledky. Reflexivita může způsobit jakýsi sebepotvrzující se efekt, který není jednoduché přetnout, protože účastníci jsou vtaženi do spirály měnících se cen a očekávání. V takové chvíli, zdá se, na nápravu nestačí běžný tržní mechanismus, nýbrž je potřeba negativně formulovaná intervence zvenčí.
Vypůjčím si příklad z psychoterapie. Na řešení většiny problémů stačí, když terapeut vytvoří takzvaně bezpečné prostředí, bez jakéhokoli hodnocení naslouchá. Klient téměř vždy sám najde příčinu svých potíží a chování upraví. To je paralela k běžnému fungování trhu. Existují ale chvíle, které vyžadují rozhodnou akci ze strany terapeuta. Například u drogové závislosti či kriminálního činu je zpravidla nutné informovat další osoby, protože klient nemůže adekvátně posoudit závažnost situace. Cestou k uzdravení či nápravě pak nebývá nic jiného než destrukce starých pořádků, které byly do značné míry iluzorní.
Short selling je případ negativně formulovaného zásahu zvenčí. Spekulanti ve vlastním, finančně motivovaném zájmu upozorňují na případy absurdního ocenění aktiv (iluzorní hodnoty). V případech, kdy účastníci pod vlivem reflexivní spirály nejsou schopni adekvátně posoudit situaci, se jedná o legitimní, někdy dokonce jediný možný způsob intervence. Pokud bychom jej zakázali, tržní bubliny by častěji končily ne návratem do normálu, ale přeskokem na takzvaný nový normál.
Vrátím-li se k paralele s terapií, "nový normál" by bylo konstatování, že klient prostě je drogově závislý, léčit se nebude, vy - rodino, přátelé a okolí - si zvykněte. Termín "nový normál" se také objevoval v médiích v souvislosti s oceněním internetových akcií na přelomu milénia či s používáním derivátů před finanční krizí. Tyto excesy, přestože trvaly roky a mnoho lidí je vnímalo jako nezvratné, byly nakonec zkorigovány. Dle mého názoru se na nápravě podíleli i spekulanti na pokles. Ačkoli je tedy jejich činnost primárně motivována osobním ziskem, a má zdánlivě destruktivní charakter, ve výsledku přispívá k rovnováze systému.
