Je-li, pane prezidente, tohle rýma, nechť je po vašem. Ale navrhuji ji léčit jako rakovinu.
Krize je bohužel tady a lidé většinou netuší proč. Obyvatelstvo je zásobováno informacemi z polobulvárních medií, někteří čtou zmatené analýzy analytiků a pan prezident povídá, že to je rýma. Tak se na to zkusme podívat.
Všichni experti se shodují, že za všechno může Amerika, tedy Spojené státy. Ale proč? Tak si vysvětleme, jak dosud funguje světová ekonomika: Samozřejmě, že se dopustím malých zkratek, abyste to dočetli až do konce. Světová ekonomika funguje na principu velké černé díry. Černá díra je pojem z astronomie a je to věc, která všechno pohltí a nic ze sebe nevydá. A kde je ta černá díra ve světové ekonomice? Ano, je to ta Amerika, ty Spojené státy.
Celá světová ekonomika je (zhruba od vlády Johna F. Kennedyho) postavena na přímém nebo nepřímém vývozu do Spojených států.
Kdo tam vyváží? Každý, kdo je toho schopen. Především Saudská Arábie ropu, Číňani oděvy, Korejci, Japonci a Němci auta a všichni všechno možné. Ale kde je ta rovnováha v obchodní bilanci? Není. Spojené státy si na všechno půjčují a jejich mezinárodní obchodní deficit je obrovský; je to číslo, které přesahuje běžné chápání, proto ho zde nebudu vypisovat.
Od koho si Spojené státy půjčují? Paradoxně od těch největších exportérů, od států které z exportu do Spojených států mají největší zisky. Především je to Čína, která má obrovská aktiva díky nízkým výrobním nákladům, a Saudská Arábie, která má aktiva ze svého dominantního postavení na trhu s ropou.
(Každý úvěr ovšem musí mít svoji záruku. To je problém pod čarou. Faktem je, že (mám-li věřit Michaelu Moorovi) Arabové vlastní 12% národního bohatství Spojených států, tedy nemovitostí a podílů ve společnostech.)
Tak to shrňme: Svět zásobuje Spojené státy a přitom jím ještě půjčuje peníze, aby si jeho zboží mohli koupit.
Tento komický mechanismus donedávna docela dobře fungoval. Je to však mechanismus labilní, proto neudržitelný. Dřív nebo později muselo přijít něco, co tohle perpetum zastaví. Co je to něco, je dost málo důležité, ačkoliv analytici toho mají plná ústa: takzvaná hypoteční krize. Tady je zbytečné jít do podrobností a grafů, podstatné je vysvětlení, že systém úvěrování ve Spojených státech zkolaboval na posledním stupni, mezi městskými bankami a spotřebiteli. Američané najednou přestali mít něco, co měli „odjakživa“: spotřebitelský úvěr, hypotéku, kredit na kartě. A tak přestali nakupovat, protože Američané úspory nemají. Nežijí totiž ani z ruky do huby, ale z ruky někoho jiného do vlastní huby. Pro ekonomy: Ano, je zde ten problém poklesu cen rodinných domů, ale to je sekundární a vyvolané.
Kdo to dočetl až sem, možná ztratil souvislost. Takže stručné shrnutí: Světová ekonomika posledních 50 let fungovala na principu, že národní ekonomiky těžily z exportu do Spojených států, které mají extrémně pasivní obchodní bilanci a jsou nepředstavitelně zadluženy. Tento mechanismus je dlouhodobě neudržitelný.
Aktuálně se politici, evropští i američtí, předhánějí v prezentaci návodů, jak z toho ven. Bohužel, a třikrát bohužel, všechny tyto návody nemají jinou myšlenku, než zachovat dosavadní labilní principy úvěrování Spojených států a přitom navíc ještě obrat daňové poplatníky nebo zadlužit národní ekonomiky na desetiletí, což je totéž. Jejich návrhy mohou mít pozitivní účinek maximálně po dobu jejich funkčních období, což je, jak praví klasik, populismus. Máme lepší řešení?
Je třeba především, a to hlavně, dosáhnout stavu, kdy národní ekonomika bude schopna přežít, přežít ve smyslu nepadnout, i bez exportu.
Proč? No právě proto, co jsem uvedl shora; postavit ekonomickou bilanci jen na tak nevyzpytatelné veličině, jako je zahraniční poptávka, je hazard.
Vývoz, který jediný dokáže zvednout ukazatele národního hospodářství, je pak ničím víc a ničím méně než tou smetanou do kávy a třešní na dortu.
I pro mezinárodní obchod platí stará poučka: Má-li někdo přijít k penězům, jiný musí o peníze přijít a je to o tom, kdo koho přečůrá; jde o to prodat vlastní národní produkt jiné zemi, v níž tím pádem nastávají jevy směřující k ekonomické degresi.
Takže co bychom měli dělat, abychom se k té soběstačnosti a k té třešni na dortu dostali?
Za prvé: Pro dosažení ekonomické soběstačnosti podporovat možnost zaměstnání všech občanů. Jak toho dosáhnout?
§ Netrestat zaměstnavatele za přijetí zaměstnance a tím zatraktivnit myšlenku někoho zaměstnat.
Zaměstnavatel se přijetím zaměstnance riskantně (bez zohlednění budoucích výnosů) zavazuje k respektování různých odvodů státu a sociální ochraně zaměstnance (je zde však jistě rozdíl mezi vesnickým zámečníkem, který se rozhoduje zaměstnat souseda Frantu, a mezi velkým podnikem).
§ Na straně zaměstnanců se zříct socialistických sociálních výhod plynoucích ze zákoníku práce.
Socialistické odbory jsou zásadní překážkou ekonomického rozvoje, protože jejich požadavky demotivují zaměstnavatele k poskytnutí práce; zaměstnanci musí snížit nároky a přistupovat, a státem jim to musí být umožněno, například úlevou na dani, na alternativní pracovní vztahy včetně tak nešťastně nazývaného švarcsystému a krátkodobé a částečné pracovní vztahy.
Za druhé: Udržení aktivní obchodní bilance v mezinárodním obchodě. Jak?
§ Podporovat nákup tuzemských produktů.
To jistě není v rámci osobní spotřeby uskutečnitelné a já sám něco takového nepraktikuji. Příkladem by měl jít především veřejný rozpočet. Proč třeba policie potřebuje pro dálniční hlídky německá auta Volkswagen a ne česká? Proč ministři nepoužívají česká auta superb? Ve Francii nepředstavitelné. Proč armáda potřebuje rakouská vozidla Pandur a anglická Rover?
§ Podporovat vývoz.
V podpoře vývozu je ring volný, protože žádná není. Ano, Evropská unie i WTO tohle nepřipouštějí, ale je zde spousta skulin, které lze využít.
§ Nepřipustit přijetí Lisabonské smlouvy.
Závislost na vývozu je nepřímo úměrná velikosti země a Lisabonská smlouva preferuje postavení velkých států, tedy Francie a Německa, které jsou na vývozu závislé méně než státy malé. Přijetí Lisabonské smlouvy by znamenalo výrazné hospodářské poškození Česka.
Je-li, pane prezidente, tohle rýma, nechť je po vašem. Ale navrhuji ji léčit jako rakovinu.
