Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ) včera konstatoval, že se schodek důchodového systému v letech 2009 až 2013 zvyšoval v průměru o 12% ročně a současně varoval, že se jedná o dlouhodobě neudržitelný stav. Naposledy byl důchodový účet v přebytku v roce 2008 a pak už to šlo z kopce - rozdíl příjmů a výdajů podle státního závěrečného účtu činil v roce 2009 zhruba 36,82 miliardy, v roce 2011 pak 45,35 miliardy a loni dosáhl rozdíl 29,26 miliardy korun. Tolik tedy malá statistika tristního stavu, ke kterému přitom vůbec nemuselo docházet, kdyby místní politický establišment měl alespoň elementární vůli situaci řešit .. abych byl přesný, on ji tzv. druhým důchodovým pilířem projevil, ale vzal to z toho nejhoršího možného konce, z jakého bylo v daný moment možné.
Přitom o nepříznivém demografickém vývoji, kdy poměr počtu lidí v produktivním věku (tedy těch, kteří stávající průběžný důchodový systém financují) klesá v návaznosti na množství seniorů pobírajících starobní důchod, se hovoří prakticky od revoluce. Přes všechny výhrady k průběžnému systému výplaty důchodů považuji financování založené na tom, že příspěvky plynoucí od aktivních účastníků se okamžitě rozdělují oprávněným poživatelům dávek za jediné správné - takto rychle "otočené" peníze totiž nelze (resp. lze velmi obtížně) vytunelovat a rozkrást. Určitou "podpůrnou berličkou" k průběžnému financování je zde již 20 let systém tzv. dobrovolného penzijního připojištění, který se i přes počáteční problémy a fúze penzijních společností ukázal jako životaschopný. Jistě je možná debata nad tím, zda z tohoto dobrovolného pilíře časem neudělat povinný, zvláště když počet jeho účastníků se pohybuje kolem pěti milionů osob, nicméně toto nemá přímou souvislost s hromadícími se schodky penzijního systému jako takového. Jistě by bylo možné najít i některá negativa průběžného modelu financování důchodů, tvrdím však, že pozitiva výrazně převažují.
Chci tedy hovořit dále o změnách v rámci stávajícího systému a tady nevidím řešení ani v růstu sociálního pojištění (daňové zatížení je v tomto státě i tak velmi vysoké), a už vůbec ne ve zvyšování věku odchodu do důchodu oproti stávajícímu stavu. Řešení, které si nyní dovolím navrhnout vychází z jednoduchého předpokladu, že všichni dospělí jedinci budou mít děti (= budoucí přispěvatele do systému) a po rozhodující část svého věku budou pracovat (= platit sociální pojištění a tím spolufinancovat průběžný systém). Je evidentní, že toto již dávno neplatí - je stále více jedinců, kteří do systému dlouhodobě nepřispívají ačkoliv z něj následně po dosažení určené věkové hranice pobírají důchod. Dále je zřejmé, že se zvětšuje okruh mladých lidí neochotých (důvody teď pominu, byly by na analýzu v samostatném blogu) plodit děti v počtu větším (a opět nemám na mysli četnost dětí u nepřizpůsobivých spoluobčanů, ale "těch ostatních") než je v posledních desetiletích zvykem a tím nepřímo příspívat k udržitelnosti systému. Mít děti znamená investici, z níž investoři (rodiče) budou čerpat v důchodovém věku. Ten, kdo děti nemá, nepodstupuje tyto náklady. Každý musí investovat v průběhu svého aktivního pracovního života, má-li si ve stáří zajistit příjem: tím, že bude mít dostatek dětí; že si vytvoří dostatečné finanční úspory; kombinací obou předchozích metod. Investice však musí být učiněna. Ačkoliv bude znít velmi tvrdě to co teď prohlásím, tak jedinou možností trvalé udržitelnosti důchodového systému je vytěsnění (resp. upozadění) "černých pasažérů" líných pracovat a neochotných mít děti.
Vytěsnění černých pasažérů musí provázet sociální aspekt .. určitě by se nemělo týkat osob se zdravotním handicapem znemožňující pracovat, mentálně postiženým osobám atd. Všichni ostatní by měli být v moment odchodu do starobního důchodu posuzováni optikou zásluhovosti - tedy kolik let měli za svůj produktivní věk odpracovat a kolik ve skutečnosti odpracovali a podle toho by se jim krátil starobní důchod. V určitý moment (např. dosažením 45 let věku) by bylo nutné zjistit, kolik dotyčný má děti a pokud by žádné neměl (a mohl mít), měl by mít za povinnost si na svůj důchod spořit .. to co by si pak naspořil by zjednodušeně řečeno suplovalo výpadek odvodu sosiálního pojištění jeho neexistujících dětí. Jinými slovy lidé žádající o důchod, kteří celý život pracovali a měli počet dětí vyšší než je dlouhodobý průměr by měly garantovány stávající podmínky a výhody průběžného systému a všem ostatním by byl důchod v rámci možností spravedlivým algoritmem krácen.
Na tomto místě bych chtěl dodat, že se bavím o parametrických změnách, nikoliv o detailech a jednotlivých nyancích budoucího nastavení. Moje volání po těchto změnách je motivováno jedíným cílem, a tím je dlouhodobá udržitelnost důchodového systému s akcentem na zásluhovost a elementární míru spravedlnosti. K podobnému vidění světa však dosud nebyla a dle mého soudu ani nikdy nebude politická vůle. Politici se radší uchýlí k nesmyslu typu druhého důchodového pilíře, jehož nasazení a následně útlum stál a ještě stát bude miliardy z kapes daňových poplatníků. V zájmu zachování vlastních koryt a vlídné tváře před voliči k tomuto nepopulárnímu zásahu do deficitního systému čeští politici dosud nenašli a nikdy nenajdou odvahu. Důsledky budou - aniž bych chtěl malovat čerty na zeď - pro příští generace důchodců fatální.
