Pod peřinou...

„Princezno, vstávej.“Hladím Lauru po tvářičce. Usmívá se. „No to nééé, to fakt není možný, kde mám ten žízeček?“ Pláče.

Také ti přeji dobré ráno.
Postel nad námi se ozývá: „To není možný, vona snad žere i ve snu.“
„Šimone!“
„Tak mi honem vať tu pežinu, já si ten sen ještě pčivolám zpátky. Ty si mě zbudila zvovna, když už sem si chtěla kousnout, takovej velikej kužecí žízeček to byl, ty si stvašná máma...“
„Prosimtě neřvi, co bych měl řikat já, mně se zdálo, že mi Matěj přebral Klárku a to je o moc horší,“
nádech, „je to tak strašný, že to snad budu muset jít do školy zkontrolovat, i když cítim, že sem skoro na
umření od toho úrazu.“
Aby nebylo pochyb, že následky pádu na tanečkách, („nikdo to neuměl předvíst, tak sem se obětoval“),
vůbec nespraví nějaké pofoukání, převrací se velmi pomalu a hlasitě z bolavého boku, (který babička včera tajně tak důkladně promazala mastí na všechno, že už nebude bolet nikdy), na zdravý a konstatuje: „Ach bože, jednou ti člověk pomůže přes vodu a má za to věčně nějakej úraz z dobrýho zámyslu a ještě ty vizounářský sny k tomu jako dar, hrůza.“ Uvzdychaně se štrachá z postele a beze slov mě  s výrazem spasitele, (který to ale  pro lidstvo dělá moc rád), chytá za ruku:
„Mami a co se zdálo tobě, dneska?“ Druhou rukou nenápadně otevírá lednici a snaží se odlákat moji pozornost od snídaně propašované do postele.
„Zdálo se mi, že jsi vycintal jogurt do postele, vem si tác...“
„Jóoo?“ Kulí oči, jdu se umýt...
„Mami,“ volá na mě do koupelny, „teď sem nechoď, dokud neřeknu, je to překvápko.“
„Mami, teď už můžeš, maminko mám tě moc rád a už sem hotovej. A víš, že si dobrá věštnice?
A už pudeme do školy jo?“
Vonět na stole káva, je idyla dokonalá. Šíma má ustláno, stojí vzorně oblečený ve dveřích,
v očích opět všechny Svaté a neslyším žádné hekání...
„Tak mami, co bylo v tom snu ještě?“ Tulí se, culí se a intenzivně mě přesouvá k východu...
A je mi to jasný.
„Šimone, co je pod peřinou?“
„Tak to jako je hustý tohleto, ty to víš?"
Lauřík hlasitě zbystřuje: „Já ti to, Šimone, žikala, že lhát se nemá, maminka se bude zlobit."
Upravuje si culíček a vyplazuje na bráchu jazyk.
„Mami, ber to z tý lepší stránky."
Dítě už je zase v plné formě, staví se mezi mě a postel, doufaje, že nenadzdvihnu.
„Která máma může říct, že už v noci ví, co její dítě udělá ráno?“ ... „No, vidíš, žádná. Jenom ty, tak si
výmečná.“
Sleduje, jestli už to se mnou něco dělá. Dělá. Zvedám peřinu, upřeně hledím a počítám si...
„Mami, já toho lituju, fakt, ale taky vim, že už bych to nestih napravit, tak sem to chtěl jen schovat
a odpoledne, až bysme přišli, tě někam odlákat a vyprat to. Já nepočítal s tím, že bys prověřovala,
jestli ten sen je pravda...“
Souboj ducha s hmotou je viditelný. V obou zúčastněných.
Nadechuji se k odpovědi, Lauřík je rychlejší. Z chodby ševelí: „Ty si, Šimonku, taky výmečnej.“
„Jo, Laurinko, myslíš?" Trochu se červená a zdá se, že chce jít sestřičku pohladit.
„No, myslim. Si úplně výmečný pvase.“
Než se stihnu rozhodnout, jestli už je to na rodičovský zásah nebo ještě ne, Laura uzavírá
svou ranní ochutnávku sourozenecké lásky výchovnou tečkou pro mě:
„Maminko, já to musela žíct. Poslouchala sem jak se na něj zlobíš a nepčipadalo mi to úplně fév.
On se ten náš bvácha dneska snažil, nevztekal se a ty si to neocenila. Musela sem tě od něj odlákat,
než to vydýcháš.“
Mé pětileté dítě...
„Teda Lauro,“ Šimonovi se dojetím barví tváře, „ty si opravdickej kámoš i když jenom holka!“
„Lauro," šeptá mezi dva culíky tajemství, „já to vim, že máma není žádnej věštec, a že neví, co maj lidi
pod peřinou, chtěl sem jí jenom zkoronpovat tim pochválenim,aby se nevztekala, ale nebejt tebe,
dopadnul sem špatně!“ 
Až se ségra naučí vázat bráchovi tkaničky, nebude už mě třeba vůbec...